Let's pretend...

2. 20 + 20 things

Všichni, kterří byli b tomto obrovském domě, jsme seděli u stolu v jídelně a jedli jídlo, které uvařila Eleanor a Sophia. Jídlo bylo dobré, syté a já už nemohla. Atmosféra byla napjatá a všichni probodávali Harryho pohledem. Nevěděla jsem, co se stalo, ale asi to se mnou nemělo co dočinění. Snad. S povzdechem jsem se zvedla od stolu a beze slova jsem odešla. Ticho a napjatá atmosféra mi vyloženě vadili a já se rozhodla zavolat Didierovi. To byla nyní jediná správná věc.

Telefon dlouho zvonil a nakonec ho zvedl ten perfektní kluk, kterého jsem opustila.
"Ahoj zlato," zašeptala jsem a on na mě ihned začal křičet. Nechala jsem ho ať se vykřičí a snažila se udržet slzy tam kde mají být.
"Chybíš mi," řekla jsem, když bylo chvíli ticho. Slzy už jsem nedržela a nechala je stékat po tvářích.
"Ty mě taky"  zašeptal a v jeho hlase byl slyšet smutek. Já a Didi jsme spolu byli prakticky 24 hodin denně, pokud tedy nepíchal nějaký sexy zadek.
"Proc jsi mě opustila?" zeptal se smutně.
"Miluju ho," řekla jsem a doufala jsem, že to bude stačit.
"Ale co já mám teď bez tebe taddy dělat? Ty víš, jak to tady bylo než jsi přišla! Nechci tu bez tebe být!" rozplakal se. Didierem spousta lidí opovrhovala a když jsem nastoupila já trochu se to změnilo.
"Přijeď do Lodnýna. Najdeme si tady spolu byt a potom i práci." Navrhla jsem a svůj zrak přemístila ke dveřím, které se otevřeli. Pouze jsem se na Harryho pousmála a změnila jsem pozici, ve které jsem seděla.
"To nejde ze dne na den." Smrkl a já taky.
"Jde to. Jde to, když na to nebudeš sám a ty nebudeš, protože já tě miluju! Chápeš? Teď nebuddu moc být v klidu, když vím, že se trápíš." Potáhla jsem si bolestivě za konečky vlasů a pohledem kmitla ke zklamanému Harrymu. Nekoukal na mě, koukal někam za mě a jeho oči se leskly.
"Ještě si to rozmyslím," přikývl a my se nakonec rozloučili.

Opatrně jsem rozmotala své nohy a pomalu přešla k Harrymu. "Mohla jsi mi rovnou říct, že někoho máš." Hnusně se na mě podíval a cuknul ramenem, na které jsem mu chtěla položit ruku. "Harry, nikoho nemám." Promluvila jsem pevně a on s kroucením hlavy opustil můj pokoj. Ihned jsem se za nímm rozešla, ale on byl rychlejší. "Není to tak, jak si myslíš!" křikla jsem na něj, když mířil k vchodovým dveřím. "Ne? To běžně říkáš 'Miluju tě'? To pro tebe ty dvě slova vůbec nic neznamenají?" začal na mě křičet a tím k nám přitáhl pozornost všech lidí v domě. Dokonce i mě neznámé dívky, která byla spíše svlečená než oblečená. "Jsi děvka," šeptl, ale i tak jsem ho slyšela. "Aha," pronesla jsem smutně a pouze se na něj podívala. "Jsem ráda, že vím, co pro tebe znamenám." Promluvila jsem rozklepaným hlasem a setřela si slzu, která mi tekla z oka. "A mimochodem, Didier tě pozdravuje." Dodala jsem a otočila se směrem ke schodům. Nemá cenu tu zůstávat, když si o mě myslí todle. "Lottie, počkej! já to tak nemyslel." Slyšela jsem jeho hlas a dva kroky, které udělal, něž byl někým zastaven. Otočila jsem se a viděla Louise a Liama, kteří mu v tom brání. "Co se děje?" odvážila jsem se zeptat konečně, ale všichni mě ignorovali. "Pusť mě!" křikl po nich, ale oni jako by to nevnímali. "Ne! Stačí, že sis to rozdával s nějakou děvkou, ale ihned co jsi spatřil jsi ji zase tvrdil, jak moc ji miluješ! Nezasloužíš si, aby tě milovala!" křičel na něj Louis a já zalapala po dechu. Věděla jsem, co to znamená. Je konec. Není další šance.

S pláčem jsem se rozběhla zbalit si pár kousků mého oblečení a odejít zpět za Didierem. Dveře se otevřeli, ale já osobu ignorovala. Louis mě obejmul, jak nejvíc pevně to šlo, ale já pouze brečela.

*Pohled Louis*

Brečela a chvílemi to působilo jako by nikdy neměla přestat. "Šššš.." chlácholil jsem ji. Marně. Kousek odemě odstoupila, dala nějaké triko do kufru a zasekla se v pohybu. Nevěděl jsem, co se děje dokud neupadla na zem. "Lottie!" vykřikl jsem a ihned se k ní sehnul. Harold, které už asi pustili, tu byl během chvíle a zděsil se pohledu, který viděl. "Zavolejte sanitku!" křikl jsem na osoby, které se dostavili do pokoje. Snažil jsem se Lottie probrat, ale marně. Nic nefungovalo. Působila, jako by byla mrtvá.