Let's pretend...

8.

Po mých slovech se jen hluboce nadechla, zvedla se z postele a vydala se ke dveřím. Chvíli potom, co odešla vešel do pokoje Harry i s hrnkem v ruce a přisedl si ke mě. "Jsi v pohodě?" pohladil me po zádech a po chvíli se odtáhl, aby mohl hrnek postavil na stůl. "Asi ne," zašeptala jsem a on si ke mě opět přisedl. Seděli jsme vedle sebe jako dvě mrtvoly, než mě objal a tiskl mě k sobě ještě víc. Plakala jsem mu do ramene, ale jemu to bylo jedno.

Ležela jsem na jeho břiše a měla jsem s ním propletenou jednu ruku, tou druhou mě hladil na vlasech. "Bylo mi 14, když máma přišla domů s tím, že je těhotná. Byla jsem šťastná, že budu velká sestra a budu mít malou sestřičku nebo brášku. Bylo to nejkrásnějších 9 měsíů v mém životě dokud máma nezačala rodit. Měla šílené bosti, když jsme jí s tátou vezli do nemocnice a v nemocnici ještě vše bylo v pořádku. Odvezli ji na porodní sál a tam nevím, co se dělo. Jen vím, že přišel za námi jeden z doktorů a řekli nám, že se dítě nepovedlo zachránit, ale že je máma v pořádku. O půl roku později jsem onemocněla. Měla jsem vysoké teploty, byla jsem unavená a nikdo nevěděl, co mi je. Táta byl v tu dobu na služební cestě a na mámu toho bylo hodně. Táta se jednou večer sebral s tím, že už tuší, co mi je a musí mě vzít k jednomu doktorovi a jel ze Dublinu za mnou, do Corku. Byl unavený, bál se o mě a bál se o mámu a na několika posledních kilometrech nezvládl řízení. Byl to další šok pro mě a pro mámu, ale ona to brala dobře? Nevím, jak mám říct, jak to brala. Pro okolí byla ta nejvíc zničená, ale doma div nepořádala večírek na oslavu. Když mi oznamovala, co se stalo, řekla jen: "Zemřel. Co si dáme k obědu?"byla tak chladná, jako by to nikdy nebyl její manžel nebo někdo, kdo s ní strávil nejlepší roky jeho života. "Já? To kvůli tobě je mrtvý! Celý život jsem tě snášela jenom kvůli němu a on teď kvůli tobě přišel o život! Nesnáším tě, rozumíš? Nesnáším! Měla jsi místo něj umřít ty!"  To byly ty poslední slova, která mi řekla normálním hlasem. Vše se u nás doma změnilo a její pojmenování vůči mě bylo jen Vrahu, Vyvrženče a Nikdo tě tu nechce. Občas mi vyčetla i Mikeovo smrt, tak se měl jmenovat můj bratr, ale nikdy ne tolik jako tátovu. V 17 jsem se sebrala a odstěhovala jsem se k Tomovi, který mě uměl podržet kdykoliv jsem potřebovala. A teď už všechno víš." Řekla jsem mu vše, co mi změnilo život, i když se mě neptal. "Prosím, hlavně mě nelituj." Řekla jsem, když jsem ho slyšela nadechovat se ke slovu. Pomalu jsem se posadila abych se mu mohla dívat do očí a  on udělal to samé. Seděli jsme ńa proti sobě a naše obličeje se k sobě přibližovali. Naše dechy těžkly a moje oči kmitali mezi jeho plnými rty a očima, které hypnotizovali mé rty. Nemohla jsem si pomoc a svůj spodní ret jsem, možná až bolestně, zkousla. Viděla jsem jak se jeho zorničky rozšířily a poté už to šlo rychle. Jeho rty drtily ty mé a v mém břiše vybuchla bomba s motýlky, kteří začali poletovat nejen v mém břiše, ale cítila jsem je v celém mém těle. Celéí tělo mě brnělo a jakéhokoliv místa se dotkul jako by začalo hořet. Byla mi zima a vedro zároveň. Svým jazykem přejel po mém spodním rtu a tím si žádal o vstup. Lehce jsem pootevřela své rty a teprve teď dovybuchla pomyslená bomba. Bylo to něco skvělého, něco nového. Pomalu jsme se od sebe odtáhli a lapali po dechu. "Miluji tě," šeptl Harry a znovu se mi přilepil na mé rozpálené rty...

New part! Poslední dobou mě to moc nebaví a možná je to tím, že na to ani nemám moc času - skoro pořád se učím anebo jsem venku, popřípadě mimo město. Doufám, že se vám díl líbí a část je věnovaná všem, co si udělali čas a napsali mi nějaký komentář k předchozí části. Děkuji vám lidi! Dále vám děkuji k skoro 500 přečtením :3 Jste nejlepší!

Díky, Dee xx