Let's pretend...

2.27

Ležela jsem v novém pokoji, kam mě včera večer převezli poté, co Harry odešel a vystovala jsem seznamem kanálů v televizi. "Bouračka, bouračka, teroristický útok, Styles, bouračka," mluvila jsem si pro sebe a poté jsem to rychle vrátila na program, kde byla Harryho fotografie. "Mladý zpěvák byl včera opět viděn v nemocnici. Nikdo nám nechtěl veřejně nic říct, ale podle tajných zdrojů je na tom zpěvák psychicky špatně kvůli náhlé smrti jeho babičky a následné smrti jeho ex-přítelkyně Charlotte O'Dell." Na obrazovce se objevila moje fotografie, na které byla černá stuha. "Oni mě pohříbají zaživa." Zamumlala jsem zděšeně a znovu se zaposlouchala do televize. "Její rodina neměla o její smrti žádné zprávy, takže jsme jim ji sdělili my. Chtěli bychom jménem celé redakce popřát rodině, známým i Harrymu, aby byli silní a nestráceli naději v lepší dny. Odpočívej v pokoji, Cherlotte." Dokončila svoji řeč nepříjemná blondýna a já jsem vypnula televizi.

"Notak, zvedni to." Mluvila jsem do sluchátka až se nakonec ozval uplakaný hlas moji biologické matky.
"Prosíím?" zamumlala a mě píchlo u srdce.
"Mami? Mami, to jsem já Charlotte." Řekla jsem a slyšela jsem, jak se ještě víc rozplakala.
"Mami nebreč. Jsem to já a jsem živá a relativně zdravá. Dokonce budeš babička." Sdělila jsem ji zprávu, kterou jsem se ji chystala sdělit už řadu dní, ale stále k tomu nebyl čas.
"Ach, Lottie. Ani nevíš, jak moc jsem ráda, že jsi na živu. Tak moc mě ta zpráva zasáhla. Není nic horšího než se z televize dozvědět, že je tvoje jediné dítě mrtvé. Oh, dítě moje, hned si začínám balit a přiletím za tebou. Lottie," slyšela jsem v jejím hlase radost, pýchu, štěstí, ale hlavně úlevu. Představila jsem si, jak bych reagovala já, kdybych se dozvěděla, že je moje miminko mrtvé. Otřásla jsem se při té představě a nakonec jsem se domluvila s mamkou, která za mnou přijede do Rreading, kde momentálně ležím.

Opět jsem ležela a užívala si klidu, který v místnosti byl. Musela jsem před chvílí zavřít okno, protože byl dole nějaký křik, který nešel ignorovat. Dneře mého pokoje se otevřely a do místnosti vztoupil Harry. Odpočatý. Krásný. S úsměvem na tváři. "Ahoj zlato," pozdravil a přitiskl své rty do koutku mých úst. "Páni, vypadáš nějak šťastně na to, že ti umřela ex." Zasmála jsem se a poté jsem ho pozdravila. "Cože?" zeptal se a já znovu zapnula televizi s pořadem o celebritách, kde byla další "pravdivá" reportář o mé smrti. "Ty jsi umřela?" zeptal se zmateně a já jsem se rozesmála. Nemohla jsem se při pohledu na jeho obličej přestat smát. Prostě to nešlo. "Tak asi ne," zašeptal s úsměvem, ale stále zmatenýma očima. Nemohla jsem si pomoc, prostě jsem ho políbila.

"Harry, prosím tě, otevřeš to okno? To je tu hrozný vzduch a vedro." Požádala jsem ho a následně jsem se okryla. Harry pomalu přešel k oknu, otevřel ho a poté se na mě opět otočil. Zdále se mi, že se zaseknul v pohybu a zapomněl vše, co se kolem něj dělo. "Hazz?" zeptala jsem se, když se ani po nějaké době nehnul z místa. "Prosím, přikrej se. Ani nevíš, jaké myšlenky se mi honí hlavou, když tě tu tak vidím." Viditelně polknul a já jsem se zmateně posadila. "Jaké myšlenky?" zeptala jsem se a skousla jsem si ret. Jeho hrudník se vyditelně zvedl a on zavřel oči a přešlápl z nohy na nohu. "Nedělej to." zachraptěl, ale to už jsem byla na cestě k němu. "Nemám dělat co?" otřela jsem mu své rty o jeho citlivé místo na krku a rukou jsem mu přejela po hrudi, která se nepravidelně zvedala. "Jsi tak krásná, Lott. Nedělej to, prosím. Nemusel bych se udržet a ublížil bych ti." Nedala jsem na jeho rady, prosby nebo jak to nazvat a přitiskla jsem své rty na ty jeho. Šlo to těžko, díky našim rozdílným výškám, ale jakmile se naše rty spojily, chytill mě okolo pasu a sám se ke mě sklonil.

"Harry?" zeptala jsem se, když jsme byli příliž dlouho ticho. Nic. Neodpověděl. Zmateně jsem zvedla svou hlavu z jeho hrudi a podívala se do jeho klidné tváře. Spal jako miminko. Sáhla jsem rukou pro svůj telefon, vyfotila jsem ho a dala jsem fotku na instragram, aby všichni viděli, že jsem skutečně na živu. Telefon jsem zamknula a položila jsem zpět na stolek. Ještě chvíli jsem ležela, ale poté jsem se zvedla a vydala jsem se hledat svého ošetřujícího lékaře.

*Pohled Harry*

Probudil jsem se na to, že mi něco chybí. Nevěděl jsem co, ale když jsem otevřel oči a nenešel jsem Lottie ani v pokoji, ani v koupelně tak jsem se vyděsil. Zmateně jsem chodil po pokoji a doufal jsem, že je v pořádku.

"Dobře," slyšel jsem její hlas s doprovedem jejího smíchu a poté se dveře otevřely. Stála tam Lottie a nějaká sestra. "Ahoj ospalče," pozdravila mě a dala mi lehkou pusu na rty. "Tak tady jsou ty papíry. Kdyby se cokoliv dělo, tak se ozvěte." Promluvila sestra, dala Lott nějaké papíry a poté odešla. Zmateně jsem sledoval Lottie a byl jsem ještě zmatenější, když si sundala tričko a zůstala přede mnou pouze v krátkých šortkách. Nic jiného na sobě neměla. Drze na mě mrkla a poté si vlasy svázala do culíku, takže jsem měl dokoonalý výhled na její stále dokonalou postavu. Cítil jsem, jak se moje kalhoty stávají více těsnými a dýchání nepravidelným. "Co děláš?" vykoktal jsem zmateně a ona si zapnula podprsenku. "Potřebuju novou, tadle je mi už těsná." Zašeptala provokativně a rukama si stiskla prsa. Nevím, jak se to stalo, ale z mých rtů unikl vzdych. Lottie na mě opět pouze mrkla a oblékla si tričko a poté si sundala ty titěrné kraťásky, které na sobě měla a oblékla si kalhoty. Do kabelky, kterou tu měla si uklidila papíry a mobil a poté ke mě přistoupila. "Je čas jít domů," v jejím hlase bylo stejné vzrušení, které jsem cítil já sám, proto jsem na nic nečekal a už jsem si ji vedl směrem k domu, který vlastnila.

Kratší, lehce ehmm, ale snad se vám bude líbit.
Vote i komentář mě potěší ;)
Omlouvám se za chyby i za to, že je poznámka autora heslovitě.

Mám vás ráda!

Díky, Dee xx