Let's pretend...

2.24

Koukala jsem na něj zda to myslí vážně a jeho výraz ve tváři tvrdil, že ano. On chce kvůli mě vynechat turné? To nemůže! Nesmí! Já mu to nedovolím. "Ne," řekla jsem pevným hlasem, posadila jsem se a stáhla jsem si triko. Znovu se ke mě přiblížil a já vstala. "Harry, ne! Nechci, aby jsi kvůli mě vynechal turné anebo se něčeho vzdával." Promluvila jsem pevným hlasem aa znovu se usadila, protože se mi zatočila hlava. Jsem v počátku těhotenství a už mám toho plné zuby. "Ale já chci," namítl a já se na něj zamračila. "Jestli se jakýmkoliv způsobem dozvím, že kvůli mě zanedbáváš práci, tak se odstěhuju a nikdo, opakuji NIKDO, z tvých přátel nebude vědět, kde jsem." Řekla jsem a on přikývl. Zhluboka jsem se nadechla a poté dlouze vydechla. "Myslím, že je čas jít spát." Nevěděla jsem kolik je, ale už jsem s ním prostě nechtěla můuvit. Kdybych nebyla těhotná nemusela bych, ale nehci svému dítěti brát právo na otce, jen proto, že je jeho otev idiot. Idiot, kterého miluješ. ozvalo se v mé věrné hlavě. 

Vešla jsem do pokoje již v mém pyžamu a zjistila, že má Harry naštěstí tolik rozumu, aby zde nebyl. Zalezla jsem si do postele, přikryla se a snažila se usnout. Díky Bohu, se mi to během chvíle povedlo.

*Pohled Harry*

Ona mi vyhrožovala! Vyhrožovala a já nic neřekl! Sakra! Co ta holka se mnou dělá? A potom mi to došlo. Ona mě odmítla. Nechce mě ve svém životě a nebýt dítěte tak se ihned zbalí a odjede. Tato myšlenka mě udělala smutnějším víc než jsem byl, proto jsem nasedl do auta a vrátil se zpět do Londýna. Nebudu ji překážet v životě, už nikdy. 

Jakmile jsem přijel k našemu domu, mířil jsem si to ihned do mého pokoje. Nedošel jsem tam, zastavil mě Louis. "Harry? Kde jsi byl kámo?" ptal se opatrně. Asi se bál, že jsem pil. Ještě ne, to teprve budu, nejspíš. "V Reading," promluvil jsem a viděl jsem, jak on stuhnul. "Věděl jsi to? Věděl jsi, že žije v domě mojí mrtvý babičky a nic si mi neřekl! Proč?" z ničeho nic jsem na něj začal křičet, i když vím, že on za to nemohl. "Slíbil jsem ji, že budu mlčet." Koukal se do země a já jsem zašel do svého pokoje. Byl jsem na ni tak strašně moc naštvaný, že jsem ani nepřemýšlel nad tím, co dělám a začal jsem se vším házet. Oblečení, knihy, váza, fotografie, ale i polštáře lítali mým pokojem a dělali hluk. Pokračoval bych v tom, kdyby mě Louis nezastavil. Sesunul jsem se na zem a koukal jsem stále na jedno místo. "Jak mi to mohla udělat?" zeptal jsem se ho a on si sedl ke mě. "Co se stalo, Hazz?" zeptal se a utřel mi slzu, která mi tekla. "Nechce mě ve svým životě. Vůbec mě v něm nechce." Promluvil jsem a on mi začal něco vykládat, ale já nevěděl co. Neposlouchal jsem ho. Pouze jsem tam seděl a koukal na dveře, které nebyli zavřené. Neřešil jsem nic. Prostě jsem vypnul a všechny ignoroval.

*Pohled Louis*

Mluvil jsem na Harryho už možná třicet minut, když jsem si všimnul, že stále kouká na dveře a minimálně mrká. Pomohl jsem mu se postavit a následně uložit do postele. Je teď na něj toho moc. Nana a Charlotte. Zhasnul jsem mu světlo a i já sám si odešel lehnout. Byl to dlouhý den, vlastně polední týden byl příliž dlouhý.

Vzbudil jsem se na nepříjemné zvonění u mé hlavy. Eleanor. S úsměvem jsem hovor přijal a ignoroval fakt, že je půl čtvrté ráno. Od toho hovoru jsem již neusnul pouze jsem seděl v kuchyni a čekal jsem až se kluci probudí, abychom vyrazili do Reading. Dlouho se nic nedělo, ale okolo osmé se začali scházet. Všichni, až na něj. Na Harryho. Šel jsem do jeho pokoje, abych ho probudil, ale když jsem ho uviděl, došlo mi, že celou noc nespal. 

"Hazz?" nic. Ani koutkem oka se na mě nepodíval. Bál jsem se o něj. 

*Pohled Harry*

Seděl jsem a koukal. Věděl jsem, že bych se měl položit na záda, zavřít oči a snažit se usnout, ale jako by mé tělo nereagovalo na mé příkazy. Jediné, co jsem byl schopný dělat, bylo přehrávat si společné vzpomínky jako film. Film, co vás nerozpláče ani nepobaví. Jeden z těch filmů, který stojí za nic. 

Nevím, po jak dlouhé době se dveře znovu otevřely. Louis, řekla si moje hlava, ale tělo nereagovalo. Neprojevilo ani vztek, ani radost. Nic. 

"Hazz?" ozval se. Chtěl jsem se usmál, ale jako by to nešlo. Nevnímal jsem, pořád jsem jen koukal. "Musíme jet. Lottie je v nemocnici." Promluvil. Uvnitř mě se celé tělo stáhlo do bolestivé křeči, ale navenek mi to bylo fuk. Chtěl jsem na něj mávnout, že je mi to fuk, ale jako by mé ruce byly přivázany k posteli. Nelíbilo se mi to, ale zároveň jsem necítil bolest. Okolně jsem vnímal, že na někoho křičí, ale osobně jsem nevěděl na koho. Bylo to jako by s nimi bylo pouze mé tělo a já byl uvězněn v minulosti. Bylo to jako bych nikdy nebyl. 

Kratší díl, ale víc ze sebe asi nedostanu. Omlouvám se vám za to.
Absolutně nechápu, co jsem to Harrymu udělala! :O Todle jsem v plánu neměla! Odpusťte prosím!
Komentář i vote potěší ;)
Omlouvám se vám i za chyby ;)

BTW: Není dnes Mezinárodní den "Omlouvám se"? Připadá mi, že od rána nic jiného nedělám!

Mám vás ráda ;)

Díky, Dee xx