Za zavřenými dveřmi

34.

Krev mi zrychleně kolovala v žilách. Svaly mám napjaté z očekávání. Vzdáleně slyším nadšený dav, ale já byl soustředěný a nenechám se jen tak ničím rozhodit. Byl jsem zaměřený na svůj cíl. Jayden si mě měřil svým pohledem stojíc několik metrů přede mnou. Vím, že jsem byl připravený na následující boj, ale byl tu pro mě jeden dosti rušivý element... Willow. Snažil jsem se ji ignorovat a mít čistou hlavu, ale bylo to zcela marné. Jakmile jsem vstoupil na školní parkoviště, můj pohled padl ihned na ni. I když na sobě měla obyčejné černé džíny s upnutou tmavě fialovou mikinou a tmavě šedivý kabát s volně rozpuštěnými vlasy větrem načechrané vypadala překrásně. Hned jsem si všiml, že není ve své kůži a chtěl jsem jít za ní a uklidnit ji, ale nemohl jsem. Jsem teď středem pozornosti všech a vím, že zrovna to Willow nesnáší. Musím toto břemeno nést sám a nechci ji do toho zatáhnout. Už tak si o nás celá škola šeptá různé nesmysly. Já si na to už dávno zvykl, protože jsem bratr oblíbeného fotbalového kapitána, ale Will by to nezvládla. Získala si nějakou menší reputaci, které se drží, protože ji zajišťuje klid. Ale teď na to nemohu myslet. Zavrtím hlavou, abych z ní dostal pryč zbytečnosti.

„Máš strach, Millere?" ozve se najednou Jayden. Podívám se na něho a nechápavě pokrčím obočím.

„A proč bych měl mít z tebe strach?" optám se zase já a v davu se ozve smích. To Jaydena namíchne a zvedne ruce zaťaté v pěst. Už jen z jeho postoje je jasné, že se nikdy nepral. Ruce drží nemotorně před obličejem a jeho mírně rozkročené nohy, jako by zarostly do země. Je hrozně křečovitý. Smích se zdvojnásobí a Jayden zrudne v obličeji hanbou, ale přesto vytrvává na místě. Začíná mi ho být líto, ale to on mě vyzval na souboj. Jenom si nad tím povzdechnu. Zvednu ruce a přiblížím se k němu o pár kroků.

„Ještě není pozdě ustoupit," řeknu tak, aby mě slyšel jenom on, „nemusíme to dělat." Jayden se na chvíli zarazí. V jeho pohledu je znát, že by po takové nabídce okamžitě skočil, ale nemůže, protože v sázce je toho až příliš. Nakonec se jeho pohled promění a místo naděje promíchané se strachem se zjeví odhodlání společně s opovržením.

„Dobrý pokus, ale nakládačky se nevyhneš," zasyčí jako had a bez varování mi vrazí pěstí do obličeje. Zažil jsem mnohem horší, ale přesto mě to donutí o pár kroků ustoupit a zakrýt si rukou obličej. Dav se napjatě odmlčí. Nikdo nečekal, že se mě Jayden byť jen dotkne. Jeho překvapený přesto i vítězný smích se rozléhá přes celé parkoviště. Když se k němu přidá někdo další, otočím hlavu, abych mohl zjistit, kdo je dotyčný. Samozřejmě, že je to můj bratr Luca. Stojí v čele své skupinky a na obličeje má nalepený škodolibý úsměv. Sice se už nesměje, ale ten obličej mě snad vytáčí ještě více. Jako bych slyšel jeho myšlenky, které jednoznačně říkají, že nestojím za nic a i ženská se dokáže prát lépe. Dokonce si mi vybaví i vzpomínky na to, jak mě učil bojovat tak, že mě pořád mlátil dokud jsem se na něho plný hněvu nevrhl. Všechno tohle najednou mě neskutečně vytočí.

„Už nejsi takový tvrďák, co?" vysměje se mi Jayden. Zní přesně jako můj bratr, čímž způsobí, že začnu vidět rudě. Zaměřím svůj pohled na něho a spustím ruku z mého obličeje. Pocítím krutou touhu. Chci vidět jeho krev na mých rukou. Využiju jeho nepozornosti, rychle k němu přistoupím a pěstí ho zasáhnu do žaludku. Jeho pohled se zkřiví do bolestivé grimasy, ale mě to nestačí. Začnu do něho mlátit hlava nehlava. Pěkně jednu ránu za druhou, aby neměl čas se vzpamatovat a opětovat mi tak úder. Trvalo to nějakou dobu, než se Jaydenovi podlomily nohy a on skončil na zemi na kolenou. Odstoupil jsem od něho a pořádně jsem na něho zaostřil. Jeho obličej je plný krvácivých šrámu a modřín, které se začínají zbarvovat. Ruce mu ochable visí podél těla. Jediné, na co se zmohl, bylo dýchat. Vsadím se, že ani nemá daleko k mdlobám. Přesto jsem chtěl víc. Udělal jsem krok a zvedl ruku zaťatou v pěst připravenou na další útok, když v tom se do mého zorného pole dostala drobná postava. Stoupla si před Jaydena a rozpřáhla ruce, aby ho mohla bránit. Zastavím se a zaměřím se na čokoládově hnědé oči plné vzdorovitosti.

„Uhni," nakážu tiše Will. Nehne ani brvou.

„Už jsi vyhrál," opáčí, „nemusíš z něho vymlátit duši." Její slova mnou projdou bez sebemenšího povšimnutí. Chuť po krvi mě ovládá jako loutku.

„Zmiz nebo se neznám," zahrozím, ale ani to ji neodradí.

„Ne!" odmítne rezolutně. Ucítím bodnutí v hrudi. Žárlivost mě zaplaví jako žár. Proč se zastává zrovna jeho? Proč mu pomáhá? Cítí snad k němu něco? Vždyť tohle všechno dělám pro ni, tak proč jsem v jejích oči za toho špatného? Chci, aby to vzala zpátky. Chci, aby toho litovala.

„Já tě varoval," řeknu jenom a udělám další krok až se octnu blízko u ní. Rukou se rozpřáhnu a pěstí se zastavím těsně před jejím obličejem. Will jenom zamrká. V očích se jí blýskne strach, přesto stojí dál na místě. Proč tohle dělám? Vždyť jí nechci ublížit, chci jí pomoc, chránit ji a pečovat o ni. Takhle se akorát postarám o to, aby mě nesnášela. Spustím ruku dolů. Nechci, aby se mě bála. To bych nezvládl. Žár zmizí a já si připadám jako prázdná schránka. Se vší lítostí a zoufalstvím se upřeně podívám do jejích očí a ona mi pohled opětuje. Její pohled se změnil a je v něm jenom obava. Chci něco říct, ale než to stihnu, někdo mě popadne za rameno.

„Dobrá práce, bratříčku," poví Luca s pyšným úšklebkem.

„Nech si toho," odbiju ho, setřásnu jeho ruku z ramene, otočím se a zamířím pryč ze školního parkoviště. Dav se přede mnou rozestoupí a nechá mě projít s obdivnými ale i se strachem naplněnými pohledy. Nevšímám si jich a jdu dál. Potřebuji se odtud dostat co nejdál. Musím si nutně vyčistit hlavu a popřemýšlet o svých skutcích a jaké to bude mít důsledky, ale jedno vím jistě... dnešního dne budu litovat.