Za zavřenými dveřmi

12.

Počasí dnes vypadá velmi smutně. Kapky deště vypadající jako velké slzy obra padají na zem ve svém krátkém příběhu zrození a smrti. Stihnout zažít něco mezitím? Nebo jsou odsouzeny jenom k tomuhle? Otázky, jež si pokládám každý den, ale jinak zformulované a jinak tázané. Kdo ví, jestli i lidi nesměřují jenom k tomuhle. Taky se rodíme a stejně tak umíráme, tak proč jsme tak rozdílní od dešťových kapek?

Odtrhnu pohled od okna a otočím hlavou na druhou stranu. Vedle sebe spatřím svého nového spolusedícího. Max se zrovna baví s nějakým jeho kamarádem, který stojí vedle něho a mého pohledu si zatím nevšiml. I za tu krátkou dobu jsem zjistila, že Max je velmi komplikovaný. Obvykle dokážu velmi dobře odhadnout osobnost člověka, ale u Maxe jako bych se zasekla na místě a už nedokázala jít dál. Jeho osobnost je přede mnou uzavřená ve tvaru dveří a já nemůžu dělat nic jiného než čekat, dokud mi on sám neotevře. Ale já bych tak moc chtěla vědět, jestli je jenom obyčejná bezduchá kapka jako všichni ostatní v této třídě nebo je něco víc, než si dokážu uvědomit.

Opřela jsem si rukou tvář a pozorně si prohlížela jeho tvář, jestli v ní náhodou nenajdu nějaký vzkaz, ale nic. Všechno skrývá pod pečlivě vytvořenou maskou na jeho tváři, tak jako já. Je až strašidelné, jak jsme si my dva podobní, aniž by si to vůbec uvědomil.

„Jsi v pořádku?" uslyšela jsem najednou. Nechala jsem se tak unést mými myšlenkami až jsem si nevšimla, že se mi Max dívá do očí s otázkou v pohledu.

„Em... Jo, proč se ptáš?" Ten jeho pohled mě znervózňuje. Mám z toho takový divný pocit v žaludku.

„Asi proto, že na tebe už pět minut mluvím a ty jako bys byla duchem mimo," odpoví a ušklíbne se, „nebylo by to poprvé."

Zamračeně přimhouřím oči.

„Možná, kdyby ti tví kamaradíčkové celou přestávku neoxidovali u tohohle stolu, byla bych milejší," odsekla jsem. Už je to týden, co začal sedět se mnou v lavici, a i když jsem největší čarodějnice na téhle škole, stejně je to neodradilo od toho, aby za ním lezli. Samozřejmě se ho ze začátku každý vyptával, proč se rozhodl udělit mi takovou čest, ale on pokaždé odpověděl stejně, že se mu tady líbí. To je aspoň donutilo zmlknout... I když ne úplně všechny. Co já vím, tak je to poprvé kdy Max nesedí s nějakým svým kamarádem, takže dívky z téhle třídy se chytly šance a snaží se ho přetáhnout k sobě. Klidně by kvůli tomu i vyhodily svoji spolusedící. Jak ponižující k ženskému pohlaví. Jsou ochotny udělat cokoliv pro kluka, kterého ani pořádně neznají, ale hlavně, že je pěkný. Je to tak smutné, až je mi z toho trapně. Ale co můžu čekat od přemalovaných panenek jako jsou ony?

„Proč tak nesnášíš lidi?" zeptal se naštvaně a odvrátil obličej. "Jestli jsi taková pořád, tak se nedivím, že s tebou nikdo nemluví."

To mě zasáhlo. Hrudí se mi naplno rozlila bolest, kterou jsem se snažila celé dny potlačit. Mám důvody, proč se s nikým nebavím a rozhodně to nesouvisí s mým chováním, ale i tak slyšet to nahlas není nic příjemného. Navíc já taková být nikdy nechtěla, ale okolnosti mě donutily. Max se na mě nedívá, takže nezaznamená, že jsem se uzavřela do sebe. Vstala jsem tak prudce až židle málem spadla na zem. Max se na mě překvapeně podíval. Ale já jeho pohled neopětovala. Celá třída ztichla a obrátila pozornost k nám.

„Nenávidím lidi, protože jenom lžou a ubližují ti," zašeptala jsem a zamířila ke dveřím. Nevšímala jsem si zmatených a naštvaných pohledu a vyšla na chodbu. Za pochodu jsem si vyndala z kapsy u mikiny sluchátka. Strčila jsem si je do uší a zapnula si písničky na mobilu na nejvyšší hlasitost. Zahnula jsem za roh a pokračovala dál v cestě s neznámým cílem nevšímajíc si ostatních lidí na chodbě. Ztracená ve svém světě plném prázdnoty.