Za zavřenými dveřmi

37.

Můj dech je trhaný. Srdce mi divoce buší v hrudi, na kterém mám i přitisknuté ruce, abych tak potlačila všechny ty pocity deroucí se na povrch. Stojím na nejistých nohou a shlížím na tvář překvapeného Maxe. Ruce má stále rozevřené, ale jeho náruč už zůstane prázdná. Doufám. Bolestivě pomalu se mi zahledí do očí pořád sedící na zemi. Vždycky, když Max prožíval nějaké silné emoce, pečlivě je schoval za svou kamennou maskou. Teď to ale bylo jiné. V jeho pohledu se vystřídal šok, smutek, vztek a nakonec zmatek. Nesnažil se to nijak skrýt. Když jsme tu jenom my dva, stala se z něho otevřená kniha. Pomalu se postavil, aniž by přerušil náš oční kontakt. Ruce nechal podél těla viset. Ustoupila jsem od něho pár kroků s vyděšeným výrazem.

„Will-," řekl a udělal krok, ale když si všiml, jak jsem ztuhla, zůstal stát na místě.

„Promiň. Já... nechtěl jsem ti ublížit," pověděl a v jeho hlase se přitom zračil smutek smíchaný s lítostí.

„Ne... neublížil si mi," zašeptala jsem, „já jen..." Bylo tak těžké ze sebe vysoukat smysluplná slova.

„Tak co se děje?" zeptal se zmateně. Ruce měl zaťaté v pěst. Nevydržela jsem jeho intenzivní pohled a oči jsem přesunula na zem. Ani jsem nepostřehla jak, ale vmžiku byl u mě a lapil mě do své hřejivé náruče. Jednu ruku měl kolem mého pasu a druhou mi položil na tvář a jemně mě donutil se na něho podívat.

„Nedovolím ti utéct," zašeptal, „nedovolím ti už dál utíkat před svým životem." Dech se mi zadrhne v hrdle. Tak jak já dokážu číst v něm i on dokáže číst ve mně. Opět uhnu pohledem.

„O-O čem to mluvíš?" zakoktám, i když moc dobře vím, o čem je řeč.

„Jsi už nějakou dobu uzavřená před světem a bojíš se vážnějších emocí. Bojíš se otevřít a opět cítit i jiné pocity, než je jenom bolest," vysvětlil a přitom mi přejel palcem po spodním rtu. Myšlenkové pochody se mi trhali jako provázky, a to jenom proto, že jeho přítomnost je tak podmanivá a doteky tak příjemné a hřejivé. Ruce jsem položila na jeho hruď a odstrčila jsem ho od sebe. Sice ustoupil o pár kroků, ale jednou rukou mě držel za zápěstí. Rukáv mého dlouhého, světle modrého trička se odrhnul. Max doslova zkameněl. Nespouštěl pohled od vnitřní strany mé ruky, která byla plná jizev. Dřív, než jsem stihla něco udělat, si přitáhl moji ruku blíž a vyhrnul mi rukáv až nad loket. Ostře se nadechl a konečky prstů druhé ruky se něžně dotkl jedné rozšklebené jizvy. Byla to moje úplně první jizva a taky ta největší velmi blízko u dlaně. Smutně ji přejížděl a potom se přesunul na další a na další a na další. Jeho dotek mě natolik ochromil, až jsem na chvíli zapomněla na celou tuhle situaci. Nicméně, realita na sebe nenechala dlouho čekat a udeřila mě svoji neviditelnou pěstí. Vytrhla jsem mu svoji ruku ze sevření. Rukáv jsem vrátila zpátky na místo a tím tak skryla svůj prohřešek. Avšak stud jsem ukrýt nedokázala. Bylo teď pro mě nemožné se na něho podívat, ale cítila jsem, jak si mě prohlíží od hlavy k patě. Mezi námi bylo určité napětí a ticho ho jenom posilovalo. Nakonec jsem to nevydržela, i když jsem chtěla držet jazyk za zuby.

„Máš pravdu," promluvím slabým hláskem, „ve všem. Pořád jenom utíkám... protože se nedokáži postavit další nesnesitelné bolesti." Odmlčela jsem se. To, co jsem se mu chystala říct, jsem nikdy nevyslovila nahlas. Svěřit se mu s částí mé minulosti, té, kde jsem byla obětí, je mnohem jednoduší. Ta druhá... je mnohem temnější a plná hrůzostrašných tajemstvích. Sahá mnohem hlouběji. To, s čím jsem se mu svěřila, je jenom okraj ledovce nad hladinou.

„Přijít o otce kvůli rakovině je už tak dost bolestivé, ale to není všechno. Je v tom mnohem víc. Mnoho událostí, co se stalo potom. Příliš zraňujících pocitů, tolik bolestivých vzpomínek a k tomu neskutečné množství sebeobviňujících se myšlenek," zašeptám se slzami v očích.

„Tohle," řeknu už hlasitěji a prstem ukážu na moji ruku, „je jenom krásné rozptýlení od toho všeho." Max celou dobu trpělivě mlčel a poslouchal, ale teď se v jeho pohledu cosi pohnulo.

„Will-," přeruším ho zvednutou rukou. Jestli promluví, ztratím svoji nabytou odvahu.

„Jednou jsi řekl, že tady se mnou dlouho nebudeš. Jestli se teď sblížíme a ty jednoho dne odejdeš neznámo kam... Zničíš tím moje srdce a tady vidíš, jak já se smiřuji s bolestí," vysvětlím a otočím se k němu zády, „je očividné, že k tobě už nějakou dobu chovám určité city. Ale nedovolím, aby mě to pohltilo, protože následky jsou příliš nebezpečné." Otočím se zpátky k němu a s novým, silnějším odhodláním se mu zadívám do očí.

„Proto bude nejlepší, když zůstaneme dál jenom přáteli. Sám se stejně tomu bráníš a já nechci, abys toho později litoval jenom kvůli tomu, že jsi se nechal unést jednou prchavou, vášnivou chvilkou. Ani se k sobě nehodíme. Je to vlastně sobecké, protože se snažím hlavně chránit sebe, ale věřím, že pomáhám i tobě." Přistoupila jsem k němu blíž a přátelsky mu položila ruku na rameno.

„Doufám, že to chápeš," s předstíraným úsměvem jsem od něho zase odstoupila, protože jeho blízkost na mě má velký vliv.

„Will, prosím tě, poslouchej mě-," začne, ale já ho opět přeruším. Jestli si chci stát za svým odhodláním, nesmím ho nechat mluvit. Můj slib je asi tak silný jako domeček z karet.

„Prosím, odejdi... Oba máme hodně nad čím přemýšlet," řeknu. Jeho oči plné emocí mě prosí o možnost, o šanci, ale já jsem neoblomná. Když vidí, že je to zbytečné, svěsí ruce, které se mě chtěli dotknout, a upřel svůj pohled na zem. Nějakou chvíli takhle stál bez hnutí. Potom zvedl hlavu a měl zase na sobě svoji kamennou masku. Potichu si zabalil svoje věci a zamířil ke dveřím. U nich se ale zastavil a ještě jednou na mě pohlédl. V očích má slzy, které mě zasáhly jak šíp do srdce.

„Chápu tvoje rozhodnutí, ale věř, že tobě bych nikdy vědomě neublížil. Nemusíš se bát, že bych tě odsuzoval. To bych nikdy neudělal, protože vím, čím sis prošla... Jenom chci, abys byla šťastná a já tě mohl chránil před vším možným i nemožným. Znáš moje pravé já, a přesto jsi pořád se mnou, i když mě ostatní opustili... Jenom chci říct, že tu vždy budu pro tebe," po těchto slovech vyjde ze dveří a zavře za sebou. Moje srdce pukne a smrskne se. Připomínám si, že tohle je jenom střípek toho, co bych prožívala později, ale nečekala jsem, že to bude tak bolet. Udělala jsem dobře, pro nás oba je to tak mnohem lepší. Snažím si to namluvit, ale vůbec mi to nepomáhá cítit se lépe. Nohy se mi podlomí a já se sesunu na zem. Propuknu srdceryvný pláč a nesnažím se ho nijak potlačovat.