Za zavřenými dveřmi

27.

Už uplynula nějaká doba od závodu. Trvalo dlouho, než dorazili ostatní závodníci, ale to už nás nezajímalo. Pro nás největší zpráva byla spíš ta, že policie zadržela Luca. Máma kvůli tomu celou noc šílela a pořád mi volala a psala, ale mě to bylo upřímně jedno. Zaslouží si to a já nebudu pořád žehlit jeho problémy. Jediné čemu jsem věnoval pozornost, byla Will a její oslavování svého vítezství. Musím říct, že takhle opilou jsem ji nikdy neviděl. Smála se tak nahlas až jsem málem ohluchl a pořád někam chtěla chodit, takže se motala z místa na místo a já jí dělal ocásek, protože jsem se bál, aby si něco neudělala. Po dlouhé diskuzi s Johnem jsme se dohodli, že ji takhle nemůžeme pustit domů, jinak by měla velké problémy, tak přespala u Johna. Já jsem šel do svého domova, kde jsem ignoroval hysterickou matku a naštvaného otce.

Začal listopad a s tím všechny změny v přírodě. Stromy se zbarvily do krásných barev a začala být velká zima kvůli studenému větru. Bohužel škola byla pořád nudná, ale Willow jakoby se cítila daleko lépe. Více se usmívala a byla méně náladová, i když měla dny, kdy se nechtěla s nikým bavit a vypadala i se tak pohybovala, jakoby ji přejel vlak. Samozřejmě mi odmítala cokoliv říct, ale i tak jsem se snažil zjistit, co se děje. Bezúspěšně. Ale nebyla jediná. Nemám rád podzim, ale to není jediný důvod, proč se mi pořád zhoršují nálady. Doma je teď peklo, naštěstí není namířený na mě, ale i tak to schytávám. Rodiče Lucovi ještě neodpustili a má zákaz řídit, takže ho musím ráno brát s sebou do školy a musel tak na chvíli přestat jezdit s Will. Ale to taky není ten správný důvod, proč jsem náladový. Spíš je to tím, že jsem pořád nedodržel slib, který jsem v minulosti dal a už mi docházel čas. Proto jsem přestal trávit veškerý můj volný čas s Willow a pátral doma po mém cíli pomocí mých počítačových schopností. Samozřejmě to neskončilo bez povšimnutí, ale na to jsem neměl náladu. Musel jsem pokračovat, než bude pozdě.

Teď jsem seděl ve škole s hlavou položenou na lavici, protože jsem zase zůstal vzhůru celou noc. Ještě, že je přestávka.

„Maxi," uslyšel jsem vedle sebe. Samozřejmě to nebyl nikdo jiný než Will v černé mikině a rozpuštěnými vlasy. Naštěstí byl ve škole klid, protože Luca dodržel slib a vyhýbal se Willow obloukem a tím pádem i jeho partička. Zvedl jsem hlavu a unaveně si protřel oči, než jsem se na ní podíval. Starostlivě mi hleděla do očí a já si jenom povzdechl. Tohle jsem nechtěl. Nechtěl jsem se s ní tak sblížit. Nechtěl jsem, aby se o mě starala. Ale i mě na ní velmi záleží a za tu dobu jsem si uvědomil, že k ní cítím i nějaké city. Nic jsem ale neřekl. Nemohl jsem, protože by to mohlo dopadnout špatně. I když nevím jaký vlastně máme vztah, nemohl jsem dovolit, abychom se stali něčím jiným než přáteli.

„Co je?" zeptal jsem se unaveně. Zamračila se.

„Poslední dobou nejsi ve své kůži," odpoví stručně, „co se děje? Máš doma pořád problémy?" Opět jsem si povzdechl a chytil ji za ruku pod lavicí. Propletli jsme si prsty a já ji jemně stiskl. Nedokázal jsem si odpustit doteky, ale Willow si na nic nestěžovala. Věděl jsem, že to tím jenom zhoršuji, ale já si nedokázal pomoc.

„Všechno je v pořádku, jenom jsem v noci nemohl usnout," zalžu. Nechci ji do toho tahat. Má dost vlastních problémů. Navíc jsem ji nechtěl vystavit nebezpečí. Will nic neřekla, jenom mi opětovala stisk.

„Mohu ti nějak pomoc?" zeptala se po nějaké chvíli. Šibalsky jsem se usmál.

„Víš, mohla bys u mě přespat," řeknu a Will zmateně zvedne obočí, „v posteli mi chybí něčí přítomnost, hlavně poddajné dívčí tělo." Jenom obrátí oči v sloup, ale neunikne mi její začervenání. Vytrhne mi ruku ze sevření a bouchne mě do ramene.

„Mluvím vážně," poví, když se směji na celé kolo. Uklidním se a pohladím ji po zádech.

„Já vím, ale nedokázal jsem si pomoc," odpovím ji a zamyslím se.

„Vlastně je tu jedna věc, s kterou bych potřeboval tvoji asistenci," svěřím se ji po chvíli. Willow se na mě zvědavě podívá, ale já zavrtávám pohled do lavice.

„Víš... potřeboval bych někam odvézt," povím, „protože si potřebuji něco zařídit, ale musím tu nechat auto, aby se Luca dostal domů."

„Jasně," odpoví vesele Will a usměje se, „kam?"

„To ti řeknu potom," řeknu ji s úsměvem. Jenom kývne.

„A co Alia?" změním téma. Will si opře hlavu o ruku a porozhlédne se po třídě.

„Promluvili jsme si. Vysvětlila jsem ji svoje chování a problémy," odpoví, ale smutně se usměje, „bohužel jsem ji nedokázala říct úplně všechno. Naštěstí mě pochopila a netlačila na mě." Zastrčil jsem ji hnědý pramen za ucho a rukou ji pohladil po tváři.

„To nevadí. Udělala si pokrok a to se cení. Nikdo nečeká, že se hned každému otevřeš," utěšil jsem ji. Will položila svoji ruku na to mnou na její tváři.

„To všechno díky tobě," zašeptala a já ztuhl, „kdyby nebylo tebe, nikam bych se neposunula." V tu chvíli jsem cítil snad poprvé v životě červeň v mých tvářích. Ale Willow se na mě naštěstí nedívala, svůj pohled měla upřený na mojí hruď. Sklopil jsem oči a uvolnil se.

„Nic jsem neudělal," namítnu. Will pustí mou ruku a já ji nechám klesnout. Chvíli jsme tam seděli v tichosti, když se najednou pohnula. Vzala moje tváře do svých rukou a tím mě donutila se na ni opět podívat. V jejích očích byly různorodé emoce, přesto se krásně třpytily.

„Stál si při mně," řekne jen. Vnímal jsem její teplé ruce a i svůj zkrácený dech. Očima jsem sjel k jejím rtům, které jsem naposledy ochutnal na závodě. Najednou mě přepadla touha. Tělo zareagovalo dřív než hlava. Naklonil jsem se k ní. Její oči se rozšířily, ale nepohnula se. Chtěl jsem ji políbit a bylo mi jedno, že na nás všichni zírají. Byl jsem jenom pár centimetrů od jejích rtů, když najednou zazvonilo a učitel přišel do třídy. Jako bych se probudil z transu. Will na tom vypadala podobně. Překvapeně jsem zamrkal a odtáhl se.

„Promluvíme si potom," hlesl jsem a s neutrálním výrazem jsem se otočil k tabuli. Periferně jsem viděl, jak přikývla a rudá se také otočila. Na venek jsem neprojevoval žádný cit, ale uvnitř jsem si nadával a imaginárně jsem se fackoval. Tolik k předsevzetí, že se s ní už nesblížím. Ale už teď vím, že se od ní nedokáži držet dál. Mám ji plnou hlavu. Nedokázal jsem se od ní jen tak odtrhnout. Nevnímal jsem výklad, protože mi v tu chvíli došlo, že jsem v tom až po uši.