Za zavřenými dveřmi

5.

Pozorování hvězd mě dokázalo vždycky uklidnit. Dlouho jsem projížděla městem křížem krážem, až jsem se nakonec dostala sem. Úplně jsem na tohle místo zapomněla. Na téhle vyhlídce na kopci jsem byla s tátou. Vzal mě sem, když jsem byla malá a vytvořila jsem si zde jedny z nejkrásnějších vzpomínek. Proto teď sedím na kapotě svého Mercedesu, záda opřená o čelní sklo. Barevně svítící město ležící pode mnou a hvězdy zářící nade mnou. Tóny linoucí se z rádia v Mercedesu. Bolest z facek mě naštěstí přešla a ani zima mi nebyla.

V mysli mi vytanula jedna vzpomínka.

Bylo to v době, kdy ještě táta žil. Tehdy jsme bydleli v krásném domě se zahradou a velkou garáží. Pamatuji si, že v mém pokoji jsem měla střešní okno. Díky němu jsem vždy před spaním koukala na hvězdy, které mi pomáhaly usnout. Proto mě teď tak dokáží uklidnit. Ale po tom, co táta umřel a my jsme se přestěhovali, jsem dostala pokoj, které takové okno nemá. Trvalo mi několik měsíců, než jsem v tom pokoji dokázala vůbec usnout.

Nevím, jak dlouho jsem seděla a pozorovala hvězdy, ale už mě začínal bolet zadek, tak jsem slezla z kapoty a nastoupila do auta. Hodiny na palubní desce ukazovaly něco po půlnoci. Povzdechla jsem si. Máma musí šílet strachy a ani jí nemůžu dát vědět, že jsem v pořádku, protože mobil jsem nechala doma. Usoudila jsem, že bude nejlepší se vrátit, i když se mi nechce sebevíc. Kvůli mámě. Už tak má starostí dost. Nechci jí přidělávat další.

Nastartovala jsem a vyjela z vyhlídky. Cesta byla prakticky prázdná. Logicky. Všichni byli doma se svými rodinami a šťastnými životy. Zavrtěla jsem hlavou. Nesmím tahle přemýšlet. Cesta naštěstí ubíhala rychle a já za chvíli dorazila na naši příjezdovou cestu. Vypnula jsem motor a vystoupila. Zamířila jsem ke vchodovým dveřím, odemkla je a vešla dovnitř.

V domě byla tma. Všichni nejspíš spali. Zula jsem si boty a po paměti šla ke schodišti. Když najednou se po mé pravici v obýváků rozsvítila lampička na stolku u pohovky. Máma stála vedle stolku v županu a zplihlými hnědými vlasy dosahující až po lopatky. V jejích hnědých očích byla vidět únava, ale taky starosti. Některé máminy kamarádky ze střední školy říkaly, že vypadám stejně jako máma za mlada. A podle toho, jak vypadá teď, usuzuji, že to asi je pravda.

„Kde jsi byla?" zeptala se unaveně. Musela kvůli mně zůstat takhle pozdě vzhůru, i když jde zítra do práce v právní kanceláři. Má maminka je tou nejlepší právničkou, která existuje. A já ji takhle ničím kvůli mé náladovosti.

„Na vyhlídce," přiznala jsem se. Je zbytečné lhát. Vždy to pozná.

„Co se stalo?" ptá se dál. Vím, kam tím míří. Proč jsem najednou utekla z domu? Proč jsem vypadala, jako bych se měla každou chvíli zhroutit? Co mám tentokrát za problém, že jsem musela nasednout do auta a zmizet?

„Já..." já vlastně nemám odpověď. Nebo aspoň ne takovou, která by ji uklidnila. Máma si povzdechla, když jsem nepokračovala.

„Will, bereš pravidelně prášky?" vyslýchala dál.

„Občas si je zapomenu vzít," nebo skoro pořád. To víte, nemůžu kombinovat léky, protože mi to nesvědčí a já nutně potřebuji brát léky na bolest.

Máma došla ke mně a chytila mě za ruku. Naléhavě se mi dívala do očí.

„Will, musíš je brát, jinak se to nikdy nezlepší," pověděla mi klidným hlasem, ale její zoufalství, které se snažila skrýt, bylo patrné.

„Vynasnažím se," víc jsem jí slíbit nemohla. Najednou mě objala a já už to déle nevydržela. Rozplakala jsem se. Omotala jsem kolem ní ruce v pevném sevření.

„Já... Já... omlouvám se... Někdy je to těžké. Nechci ti přidělávat starosti, protože tě mám ráda a nechci, abys byla smutná." S mámou jsme stejně velké, ale s tím břemenem, co jsem nesla na zádech, jsem jí plakala do ramene. Celou dobu mě držela a hladila mě po vlasech.

„Já vím zlatíčko. Taky mi někdy chybí," pověděla a já se na ni podívala. Utřela mi slzy rukávem županu.

„Tvůj tatínek byl ten nejlepší člověk na světě. Když umřel, moje půlka umřela s ním. Ale tvůj táta by nechtěl, abychom žily ve smutku. Přál si pro tebe krásný život," řekla mi to, co jsem už jednou slyšela, ale nedokázala pochopit. Přesně tohle mi máma řekla těsně po jeho smrti, ale já byla zlomená a zarmoucená. Nedokázala jsem si představit život bez něj.

„Vím, že je to těžké, Will. Ale musíš jít dál s krásnými vzpomínkami na něj," já vím, že má pravdu, ale je to tak těžké.

„Jak jsi to dokázala ty?" zeptala jsem se.

„Díky tobě," odpověděla

„Mně?"

„Ano. Věř, že tvého otce jsem milovala, ale kvůli tobě jsem musela zůstat silná, abys mohla mít u koho se vyplakat," pověděla a já se rozplakala nanovo. Byla na všechno sama a já jí to vůbec neulehčovala. Ona neměla nikoho, u koho by se mohla vyplakat. Všechno musela držet v sobě. Přitom jsem jí měla být oporou já. Obě jsme se měly navzájem podržet, ale já to nedokázala, protože jsem slabá.

„Je mi... to tak... líto, mami. Zklamala... jsem tě," pravila jsem mezi vzlyky. Máma mě pohladila po tváři.

„Nikdy jsi mě nezklamala a ani se to nikdy nestane. Jsi moje dcera a moc mi na tobě záleží," usmála se na mě něžně. Dokázala jsem jenom přikývnout.

Znovu mi utřela slzy. „Jestli chceš, vem si den volna a zůstaň doma," nabídla mi mamka.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne. Jestli zůstanu celý den doma, akorát na to budu myslet," odpověděla jsem. Máma přikývla na souhlas.

„Dobrou," hlesla jsem a zamířila ke schodům.

„Dobrou," zaslechla jsem za sebou, ale neotočila jsem se.

Došla jsem nahoru a vešla do svého pokoje. Jakmile jsem zapadla do místnosti, zavřela jsem za sebou dveře a svezla se podél nich na zem. Nemůžu jí to říct. Tahle pravda skrývající se za našimi zavřenými dveřmi by ji zničila. Už tak si toho vytrpěla dost. Zbývá mi jediná věc. Držet to všechno v sobě a doufat v lepší zítřek.