Za zavřenými dveřmi

38.

„Cože jsi?!?" vykřikne na mě Alia a vyhodí ruce do vzduchu. Přikrčila jsem se a rozhlédla se po kavárně. Jak jsem očekávala, všichni na nás zírali. Někteří nechápavě, jiní nesouhlasně.

„Mohla by ses ztišit?" zašeptám směrem ke kamarádce, „nechci, aby se celá kavárna dozvěděla o jisté situaci."

„Tou jistou situací myslíš, jak jsi odmítla Maxe Millera, když se ti vyznal," upřesnila už klidněji a i tišeji Alia. Už je to týden. Týden, co se to stalo. Max od té doby se mnou nemluví a dokonce se mi i vyhýbá. Ve třídě sedí v jiné lavici. Ani se mnou neobědvá ve školní jídelně. A já si uvědomila, jak moc mi chybí. Jeho škádlení, smích, doteky... Potřesu hlavou.

„Tak zaprvé, on se mi nevyznal-„

„Protože jsi mu nedala ani sebemenší šanci," skočí mi hned do řeči Alia. Jenom na ni vrhnu nevraživý pohled.

„Za druhé, i kdyby mě na kolenou prosil a prohlašoval, jak moc mě miluje, stejně by to mezi námi neklapalo, protože se k sobě prostě nehodíme," dokončím a pohled zavrtám do stolu, kde mám položené ruce zaťaté v pěsti. Cítím, jak mě Alia zkoumá. Hodnou chvíli je mezi námi tichu, protože jsme obě pohroužené v myšlenkách.

„Udělala jsi to z jiného důvodu, než se mi tady snažíš namluvit," prohlásí najednou Alia. Překvapeně k ní zvednu pohled.

„C-co tím myslíš?" zeptala jsem se nervózně a uhnula pohledem, protože jsem nedokázala snést intenzitu jejích očí.

„Máš strach," prohlásí jednoduše, „bojíš se, že když si dovolíš k němu cítit něco hlubšího a on tě z nějakého důvodu opustí, zničí tě to, tak jako předtím s tvým tátou." Těžce si povzdechnu. Má naprostou pravdu.

„Jak to děláš, že ve mně dokážeš tak lehce číst?" optám se, těžce se opírajíc o židli. Alia se lehce usměje.

„Protože jsme už dlouholeté kamarádky a ty jsi navíc lehce čitelná pro lidi, kteří tě dobře znají. Také nejsem slepá a vidím, jak se na něho díváš a on na tebe. Jsi do něho úplný blázen, Willow," vysvětlí mi, přitom mě vezme za jednu ruku a donutí mě uvolnit pěst. Od srdce se zasměji a Alia se ke mně přidá. Ale po chvíli opět zvážním.

„Máš pravdu. Mám ho velice ráda a hodně mi na něm záleží, ale zpackala jsem to. Nechala jsem, aby mě ovládl strach. Co mám teď dělat?" upřu na ni pohled plný proseb, „bez něj si připadám zase jako cizinec ve svém vlastním životě." Alia se na chvíli zamyslí s prstem na spodním rtu. Pak luskne prsty se zářícíma očima a se slovy: „Už to mám." Celá zvědavá jsem se napnula a naklonila se k ní přes stůl blíž, abych slyšela každé slovo. Alia se na mě šibalsky usměje.

„Luca Miller dneska pořádá party a my se jí zúčastníme," prohlásí nadšeně. Zamračím se na ní. Chápu, že Alia miluje party všech druhů, ale tohle snad nemyslí vážně.

„Znáš moji minulost s ním, tak proč bych tam, k sakru, měla chodit?" řeknu a bouchnu pěstí do stolu. Jenom zmínka o něm mě dokáže nahněvat.

„Počkej, počkej," zvedne ruce v uklidňujícím gestu, „nech mě ti to vysvětlit." Můj zamračený výraz zůstává, jenom zvednu obočí na znamení, že má pokračovat.

„Luca pořádá party u sebe doma a jelikož tam Max bydlí, tak nebude mít jinou možnost, než se jí také zúčastnit. Také proto, že patří do vyšší společnosti na naší škole a tyhle další nesmysli, a ty, má drahá, na něho uděláš takový dojem, že ho tím doslova omámíš a budeš si s ním moc promluvit," vysvětlí a já se nad tím zamyslím.

„Dobře..." vyslovím pomalu, „ale jak ho mám dokonale „omámit"?" Pomocí rukou naznačím uvozovky. Alia se celá rozzáří a rukama nadšeně zatleská.

„To nech na mně," poví jenom a já začnu pociťovat obrovský strach. Tohle nevěští nic dobrého...