Za zavřenými dveřmi

18.

Zavřela jsem kapotu Maxova auta a vydechla. Stálo mě to spoustu práce a asi jsem to auto celé předělala, ale takhle vydrží ještě chvíli. Teda pokud se nerozhodne odejít na věčnost dřív.

„Tak a je to hotovo," pověděla jsem Maxovi a vytáhla jsem si ze zadní kapsy své kombinézy hadr. Snažila jsem se setřít si většinu špíny z rukou, ale šlo to z tuha.

„Hm, co?" zeptal se rozespale Max z křesla u zdi. Musela jsem se bezděky usmát nad jeho chováním. Vypadá jako ospalé štěňátko. Rukama si protřel oči a protáhl se. Postavil se a došel ke mně.

„Už jsem si myslel, že tady snad zestárnu," řekl pomalu a podíval se na hodiny na mobilu. Protočím nad tím oči a praštím ho do ramene.

„Místo toho, abys mi poděkoval, že jsem ti dala do pořádku auto, a že to nebyl zrovna jednoduchý úkol, tak si tady stěžuješ jako stará bába na bolavá záda," uraženě si založím ruce na hrudi a nafouknu tváře.

„Ale no tak! Nebuď hned uražená," zasmál se mi a prstem se dotkl mé nafouklé tváře. Foukla jsem mu vzduch do tváře a otočila se k němu zády.

„Nicméně je načase..." nestihla jsem to doříct, protože se mi něčí ruka obmotala kolem pasu a přitáhla mě na něčí hruď. Trochu pootočím hlavou, abych se mohla podívat na Maxe, jehož pohled byl neproniknutelný. Hlasitě polknu, když přiblíží svůj obličej k tomu mému. Mé srdce začne zběsile bušit v hrudi. Dech se mi zadrhne v hrdle a vůbec se nedokážu pohnout.

„Nemůžu tě nechat jít bez toho, abych..." jeho dech mě zašimrá na tváři, až z toho mám husí kůži, „ti řekl, že máš na čele flek od oleje." Chvíli mi trvalo, než mi došel význam jeho slov, ale i tak jsem nebyla moudřejší.

„Cože?" vydechla jsem zmateně. Otočil mě čelem k sobě a ukázal na pravou stranu mého čela.

„Tady máš skvrnu," upřesnil.

„Aha," pověděla jsem jen. Vzala jsem hadr a pokoušela jsem se setřít olej z čela. Ale podle pobaveného Maxova výrazu se mi to asi moc nedařilo.

„Ukaž, udělám to," řekl mi se zadrženým smíchem. Asi neměl daleko k tomu, aby se mi vysmál do obličeje. Převzal si ode mě hadr a opatrně mi začal čistit čelo. Na tváři se mi vytvořil malý úsměv, protože se snažil být něžný. Když byl hotový, tak spustil ruku a podíval se mi do očí. Rošťácký úsměv neopouštěl jeho obličej.

„Bohužel to vůbec nepomohlo, pořád vypadáš jako jepice," pověděl mi a pohladil mě po hlavě jako malou holčičku.

„Lepší než vypadat jako nagelovaná furie," opáčím ironicky a otočím se k němu zády, ale než jsem se rozešla, ještě jsem na něho pohlédla přes rameno, „počkat, ty tahle nevypadáš, ty jí doopravdy jsi." Než stihl jakkoli zareagovat, rozešla jsem se ke kanceláří, kde sídlí Rick. Jedna-nula pro mě.

Zrovna jsem šla okolo otevřených vrat, když jsem uslyšela řev motoru drahého auta. Otočila jsem hlavou tím směrem a strnula na místě. Stálo tam Lucovo auto a sám jmenovaný Luca z něho zrovna vystoupil. Podíval se na mě a úlisně se usmál. Já se na oplátku zamračila a chtěla dál pokračovat. Když na mě zavolal, tázavě jsem na něho zvedla obočí a on mi jenom rukou naznačil, ať k němu jdu blíž. Co tak ode mě může chtít? Obezřetně jsem se k němu vydala a zastavila několik metrů od něj.

„Co chceš?" uhodila jsem na něj a ani se nepokoušela o milý tón hlasu.

Pobaveně se na mě podíval. „Ale copak? Někdo se nám tady špatně vyspal?" ptal se vesele a hlavně sarkasticky.