Za zavřenými dveřmi

26.

Nevěděla jsem, jak mám zareagovat. Na jednu stranu jsem byla pořád naštvaná, ale na tu druhou jsem se už nechtěla hádat. Stála jsem tam jako socha s pohledem upřeným na něm. On se na mě pyšně ale i smutně usmíval, ale jinak se ani nehnul. Dával mi prostor pro mé rozhodnutí. Přes rameno jsem se podívala na Maxe, který se svým obvyklým netečným pohledem zkoumal situaci. Všiml si, že ho probodávám pohledem. Podíval se mi do očí, zvedl jeden koutek úst nahoru a malinko pokývl hlavou. Otočila jsem hlavou zpátky k Johnovi, který v klidu čekal. Teda... snažil se tak vypadat, ale já si všimla jeho ztuhlých ramenem. Povzdechla jsem si. Kašlat na nějakou uraženost. Rozběhla jsem se k Johnovi se slzami v očích. Jeho výraz se uvolnil a roztáhl ruce a nechal mě vstoupit do jeho hřejivé náruče. Obtočila jsem ruce kolem jeho pasu a obličej zabořila do jeho bundy. John mi dal jednu ruku kolem pasu a druhou mě hladil po zádech.

„Promiň," zavzlykám mu do bundy, „nechtěla jsem být na tebe hnusná." Tváří se mi opře o temeno hlavy.

„Ne, dráčku, to já bych se měl omluvit," poví mi potichu a víc mě k sobě přitiskne, „měl jsem ti víc věřit." Jenom zavrtím hlavou.

„Promiň," zašeptá John. Nedokážu zastavit ten příval slz. S Johnem jsem se nikdy nehádala a tahle nová zkušenost se mi vážně nelíbí, protože mi někdy připadá, že on jediný na tomhle světě mě má rád. Nevím, co bych dělala, kdybych i o něho přišla.

„No tak, dráčku. Už neplakej. Na takovémto místě si musíš udržet klidné vzezření," pobídl mě John, maličko se odtáhl a rukou mi setřel potůčky z tváří. Ještě, že mám na sobě kapuci. Takhle mi aspoň kromě Johna nevidí to tváře.

„Tak teď koukej nadhodit ten svůj podrážděný výraz a ukaž všem, kdo je tady pánem," přikáže mi John, ale já se nedokážu ovládnout a místo toho se usměju. Úplně se ode mě odtáhne a dá si ruce v bok.

„Takhle ne, dráčku," na oko mě pokárá a přitom nezapomene imitovat naštvaného učitele. Tím si ode mě vyslouží smích, který nějakou chvíli trvá. John mě s úsměvem sleduje, a když se uklidním, položí mi ruce na ramena. Jeho oči zvážní a mě v tu chvíli poklesne nálada do bodu mrazu.

„Willow," moje jméno používal jenom, když šlo o důležité věci, „slib mi, že si později promluvíme. Úplně o všem. Už mezi námi nesmí být žádná tajemství, jinak se hádky budou opakovat." Ztuhla jsem. Říct mu... všechno? Všechno o mě, o mé minulosti. Odvrátila jsem od něj pohled. Nevím, jestli to zvládnu. Můj pohled zabloudil k Maxovi, kterého zase okupují nějaké dívky, ale on jim nevěnuje pozornost. Jednou jsem to dokázala, Max je toho důkazem a... možná to dokážu znovu. Navíc... John je John. Můj přítel, učitel, útěcha.

„Willow, chci ti jenom porozumět a případně pomoc," vysvětlí John. Vrátím se k němu pohledem. Jeho oči mě smutně sledují. To mě bodne u srdce. Položím svoji ruku na tu jeho.

„Já vím. Věřím ti. Jenom... Bude to pro mě těžké," řeknu potichu, ale odhodlaně se mu podívám do očí, „slibuji. O všem si popovídáme, protože chci, abys mě poznal i z jiné stránky než tu, co vidíš." John přikývne a chápavě se na mě usměje. Pohladí mě po hlavě.

„Probereme to jindy. Teď jdeme oslavovat tvoje velkolepé vítězství," řekne už zvesela John, pustí mě a zamíří k Maxovi. Je čas se posunout dál. Je čas bojovat. A prvním krokem je smířit se se svojí minulostí. Je součástí mě a já to nezměním, i kdybych chtěla. Už jednou jsem se dokázala svěřit a byla to zatím nejtěžší rozhodnutí mého života. Dokáži to i podruhé, potom i potřetí a pak to bude jednoduché. Doufám...