Za zavřenými dveřmi

29.

Jelikož máma s Noahem nebyli doma, protože museli na služební cestu, bylo velmi jednoduché simulovat. Prostě jsem zvedla telefon, zavolala matce, namluvila jí, že mi není dobře, párkrát zakašlala a zněla jako bych umírala. Jednoduché. Pak jsem ji jenom přesvědčila, že se o sebe postarám a bylo hotovo. Takže jsem se na zbytek týdne ulila ze školy. No, i když asi to tak lež úplně nebude, protože jsem nebyla schopná se zvednout z postele. Pitomý deprese! Pořád jsem musela přemýšlet a přemýšlet až jsem nakonec skončila v slzách. Vím, že za to Max nemohl. Vím, že jsem reagovala přehnaně a také vím, že jsem se chovala jako malé dítě, ale já... si nemohla pomoc. Můj pitomý mozek mě nutil si vzpomenout na ty hnusné vzpomínky, až se mi míchaly s realitou. Kvůli tomu ani nedokáži v noci spát ani jíst. Jsem si jistá, že by mě ostatní nazývali mrtvolou za můj nynější vzhled, ale mě to bylo jedno. Aspoň jsem se mohla uklidnit a v klidu si oddechnout, což jsem nutně potřebovala. Přesto jsem se nedokázala odhodlat a zvednout mu telefon nebo odepsat na jednu z mnoha zpráv, které mi poslal. Kdykoliv jsem viděla jeho jméno, uvědomila jsem si, že mi chybí a v hrudi mě bolí. Přesto jsem s ním nechtěla mluvit. Potřebovala jsem čas pro sebe.

Takhle jsem trávila několik dní, až nastala sobota. Tak jsem si řekla, že je čas dát se dohromady. Na celý den jsem se zabavila údržbou auta. Večer jsem se umyla a šla do postele, přestože jsem se cítila unaveně, nedokázala jsem usnout. Takže jsem se opět převalovala až do jedné ráno, kdy mi najednou zazvonil mobil. Zmateně jsem se pro něj natáhla a podívala se na obrazovku. Volal mi Max. Co potřebuje takhle pozdě v noci? Chvíli jsem se jenom koukala na číslo, až jsem se potom rozhodla to zvednout.

„Halo?" ozvu se a uslyším v pozadí hlasitou, dunivou hudbu.

„WILLOW," zavře Max, až si musím telefon oddálit od ucha.

„Maxi, proč řveš?" zeptám se ho unaveně.

„Willow, hrozně mi chybíš. Cítím se bez tebe tak osaměle," řekne překotně Max, ale přesto je mu rozumět.

„Maxi, ty jsi opilí?" zeptám se a sednu si.

„Ne-e, měl jsem jenom pár drinků," zamumlá, ale potom se rozesměje, jakoby řekl nějaký vtip. Takže je totálně na šrot. Jenom si povzdechnu.

„Kde jsi?" optám se. Hudba duní, až mě z toho začíná bolet hlava.

„V klubu," odpoví hned zvesela. Tohle bude na dlouho.

„Will, chci ti říct, že mě mrzí, jak jsem se k tobě zachoval a také, že tě mám-," nestihne to ani doříct, protože mu někdo vytrhne mobil a najednou se ozve úplně jiný hlas.

„Ty jsi Willow?" zeptá se hlas neznámého.

„Eeh... ano," odpovím trochu nervózně, „ty jsi kdo?"

„Daniel," řekne a mě to vůbec není povědomé, „jsem Maxův kamarád a spolužák ze třídy." Jakoby mi četl myšlenky, mě to díky tomu docvakne a vzpomenu si na blonďatého, hlučného kluka stejně vysokého jako Max.

„Vzpomínám si," odpovím, "co se stalo?" V pozadí slyším Maxe, jak nadává a chce, aby mu Daniel vrátil mobil, ale ten ho utne jedním slovem.

„Nevím proč, ale Max mi dneska napsal, že nutně potřebuje někam vyrazit a odreagovat se, tak jsme šli do klubu. Tady se totálně odrovnal a pořád mluvil jenom o tobě, takže potřebuji, abys pro něj přijala, protože k sobě ho vzít nemůžu a nemám tady auto," odvypráví mi a já jenom polknu. Srdce se mi rozbuší ani nevím proč. Ale hned odkryji přikrývku a stoupnu si.

„Kde je ten klub?" zeptám se. Na sobě mám tričko na spaní, takže jenom popadnu džíny, které mám přehozené přes židli. Daniel mi nadiktuje adresu, když se snažím nasoukat do džínů s mobilem přitisknutým k uchu pomocí ramene.