Za zavřenými dveřmi

22.

„Ty jsi se snad zbláznila?" vyjel na mě dost nepříjemně Max. Jenom jsem nad tím obrátila oči v sloup a nechala ho, ať si tady řve na lesy, jak chce. Zrovna se nacházíme na závodišti a já se ležérně opírala o svoje auto, zatímco Max chodil sem a tam. Někdy se mi zdá, že je to pěkná hysterka. Už asi hodinu tady na mě řve, jak jsem nezodpovědná, impulsivní, hazardérka a já nevím co všechno ještě a taky, že mě nemůže nechat ani minutu o samotě.

„Ty si snad myslíš, že je tohle legrace. Vždyť je to hrozně nebezpečné. Musíme vymyslet způsob, jak tě z toho dostat, když prohraješ...," pokračoval dál, ale mě ruply nervy. Sbohem moje tvrdě vydobytá trpělivosti. Napřímila jsem se a popadla Maxe za tričko, zrovna když procházel kolem. Přitáhla jsem si ho blíž, takže jsme si navzájem koukali do očí.

„Já vyhraju," řeknu odhodlaně, „tvůj bratříček mi nešahá ani po paty, co se týče závodění, takže můžeš už konečně zmlknout? Bolí mě z tebe hlava." Pustím ho a odstrčím od sebe. Udiveně mě sleduje, ale mě je to jedno. Toho hajzla porazím, i kdyby mě to mělo stát život.

„Děti!" zavolá na nás někdo a už podle hlasu vím přesně kdo. Ten tady ještě chyběl. Otočila jsem se čelem k Johnovi, který k nám mířil s úsměvem na tváři. Ani můj zamračený výraz ho nijak nevykojil.

„Na co takového hluku tady?" zeptal se s veselým tonem. Jenom jsem si posměšně odfrkla, ale jinak jsem neodpověděla. Max se tedy ujal slova a vše mu to podrobně vysvětlil. Zatímco spolu rozmlouvali, Johnův úsměv se zmenšoval a zmenšoval, až zmizel úplně. To nevěstilo nic dobrého. Nenápadně jsem kolem nich prošla za účelem utéct.

„Tak na to zapomeň! Ty nikam nepůjdeš!" uslyšela jsem naštvaného Maxe, který mě popadl za zápěstí a trhnutím si mě k sobě přitáhl, takže jsem skončila nalepená na jeho hrudi. Okamžitě jsem zčervenala z jeho blízkosti. Když jsem zvedla hlavu a podívala se do jeho obličeje, hned jsem věděla, že myslí na to samé, co já. Na chvíli, kdy jsme byli jenom my dva. Kdy se ke mně nahnul a já zapomněla na všechno. Nedokázala jsem od něj odtrhnout oči. Jeho modré topasy mě sledovali s jiskřičkami, v kterých se odrážela spousta emocí. Někdo si odkašlal a já si až teď uvědomila, že nejsme sami. Okamžitě jsme od sebe odstoupili. Zastrčila jsem si ruce do kapes u bundy a zabodla pohled do země.

„Tak dobře, vy dvě hrdličky. O tomhle si promluvíme později," pověděl John a ukázal na mě a na Maxe. Okamžitě jsem zvedla hlavu a začala s ní vrtět.

„Tohle není to, co si myslíš. My jsme jenom...," nevěděla jsem, jak nás vlastně mám popsat. Kamarádi rozhodně nejsme, ale ani nejsme zamilovaný páreček, i když při té představě jsem začala opět rudnout... Po očku jsem se podívala na Maxe. Zaraženě mlčel a díval se nepřítomným pohledem někam do dáli. Takže tady hledat pomoc je rozhodně zbytečné.

„Na tom teď nezáleží," přeruší můj myšlenkový pochod John a já se na něj podívám.

„Nevím, jestli je dobrý nápad závodit s Lucou ve vedlejším městě, dráčku," poví John starostlivě a obě ruce mi položí na ramena, „tamto to je jiná úroveň a také velmi nebezpečné. Co když tě chytí policie? Co budeš dělat? Tam tě nemůžu ochránit." Zavrtí hlavou a pevněji mi stiskne ramena.

„Ten závod musíš odvolat," řekne přísně. Jeho oči ztvrdly a odmítaly jakoukoliv jinou emoci. To mě zarazí.

„Cože?"

„Slyšela si mě. Zakazuju ti to!" Nikdy tenhle ton hlasu na mě nepoužil. Nikdy mi nic nezakazoval. On byl jediný, kdo mě nechal dělat si, co chci. On jediný mě nechal volně dýchat a teď je to pryč. Připadám si jako malé pokárané dítě. Vzedmul se ve mně vztek. Nikdo mi nebude rozkazovat! Vytrhnu se z jeho sevření a ustoupím o několik kroků. Slzy se mi hrnou do očí, ale já jsem příliš hrdá na to, abych je nechala téct.

„Tak na to můžeš rovnou zapomenout!" rozkřikla jsem se na něj, „ten závod pojedu, ať se ti to líbí nebo ne!"

„Willow, uvědomuješ si vůbec rizika?" zeptá se zapáleně. Jenom odmítavě zavrtím hlavou. Nikdy předtím jsme se nehádali, tak proč teď? Teď když ho nejvíce potřebuji, tak mi akorát jenom stojí v cestě.

„Poslouchej mě!" sevře moji paži a donutí mě se mu podívat do očí, které jsou tak temné a neproniknutelné, „chceš snad, aby to dopadlo jako minule? Ještě nejsi připravená závodit ve velkých městech." Tohle mě zabolelo. On mi nevěří. Nevěří v moje schopnosti. Nedokázala jsem udržet ten proud a slzy si prorazily cestu. John viditelně zjihnul a povolil sevření.

„Dráčku-," jistě mě chtěl utěšit, ale já jsem to nechtěla poslouchat. Vyvlékla jsem se mu a rychle šla ke svému autu.

„Myslela jsem, že jsi jiný, ale jsi stejný jako oni!" křikla jsem na něj přes rameno.

„Dráčku, počkej!" křikl na mě John. Ignorovala jsem ho.

„Willow," hlesl Max, ale i jemu jsem odmítala věnovat pozornost. Otevřela jsem dveře a nastoupila. Nastartovala jsem a rychlostí blesků jsem vystřelila jako šipka pryč. Hlavou se mi honily všelijaké myšlenky,ale zůstávala tam jedna jediná osoba. John... jediný člověk, kterému bezmezně věřím. To on mi ukázal krásnou svobodu, která učinila můj život snesitelnějším. A teď mi ji chce zamezit tak jako všichni ostatní. Od něj to bolí ze všech nejvíce. Pustila jsem rádio a nechala hudbu přehlušit mé myšlenky a aby to bylo ještě efektivnější sešlápla jsem plyn až na zem, díky tomu auto zrychlilo ještě víc a já konečně dokázala uvolnit napětí v ramenou. Ten závod pojedu! A je mi jedno, že se kvůli tomu můžu dostat do problému. Potřebuji to udělat...