Za zavřenými dveřmi

6.

Šla jsem do školy, jako by se nic nestalo. Jako bych vůbec neutekla z domu, ani se před mámou nezhroutila. Prostě nic. Ani se mi o tom nechce přemýšlet. Zaprvé, protože se za svoje chování stydím a zadruhé, protože jsem hrozně unavená. V noci jsem nemohla spát. Naštěstí když jsem ráno vstávala Noah i máma byli v práci, takže nemohli vidět můj zubožený stav.

Teď sedím ve třídě v zadní lavici o přestávce a na hlavě mi spočívá kapuce. V uších mám sluchátka, dívám se z okna a ignoruji všechny zvědavé pohledy, které na mně spočívají. Samozřejmě, že se všichni doslechli o scéně s Maxem Millerem. Tady se vždycky všechno rozkřikne, ať už člověk chce nebo ne. Ale je mi to jedno. Stejně s tím nic nenadělám, tak proč se kvůli tomu stresovat.

Zrovna poslouchám svoji oblíbenou písničku a k tomu kývu hlavou do rytmu, když mi najednou někdo poklepe na rameno. Podívám se vedle, kde zrovna sedí...MAX MILLER? Co ten tady chce? Vyřídit si účty? Dneska ne! Nemám náladu ani sílu.

Sundám sluchátko a s kamennou tváří se mu podívám do očí. Doufám, že se mi podařilo zakrýt překvapení v mé tváři.

„Co chceš?" zavrčím na něj a porozhlídnu se po třídě, jestli nás někdo nesleduje. Samozřejmě, že nás sledovali úplně všichni. Bůh ví, co všechno se jim honí hlavami. Už o mně říkávali ledacos. Třeba, že jsem zloděj s falešnou identitou nebo drogový dealer, který si šlehá, a proto ta kapuce, aby to na mně nikdo nepoznal. Nebo, že jsem lesba, která se neumí oblíkat. Teď mě budou považovat za čarodějnici, která očarovala Maxe Millera, aby se s ní bavil. Bezva! Když pomluvy ustávaly a lidi si na mě konečně začínali zvykat, přijde Max Miller a všechno zkazí. Teď se drby rozjedou na novo. Fakt díky, Maxi Millere.

„Ahoj. Taky tě rád znovu vidím," místo, aby mi odpověděl na otázku, mě pozdraví a tím mi určitě chtěl připomenout, že já to neudělala, takže bych to měla napravit. Na to mu kašlu. Dneska rozhodně nemám trpělivosti na rozdávání.

„Hele, jestli si chceš vyříkat to, co se stalo minule, tak ti říkám, že dneska se na to necítím, tak to odložíme na jindy," pověděla jsem a už si chtěla strčit sluchátko do ucha, abych mu tím naznačila, že jsme domluvili, ale on měl zřejmě jiné plány.

„Kvůli tomu jsem nepřišel," řekl a já se zarazila. S tázavým pohledem jsem se k němu otočila čelem.

„Tak kvůli čemu?" zeptala jsem se upřímně zmatená. Malinko se na mě usmál a já si všimla jeho ďolíčku v pravé tváři.

„Minule si mě zaujala. Myslím, že bychom si mohli rozumět," odpověděl mi vesele a já na něj vyvalila oči. Vždyť minule jsem na něj řvala před lidmi, což určila jeho pýcha jen tak nerozdýchala.

„Jsi masochista?" napadlo mě. Jiné logické řešení jsem neměla. Začal se smát. Sice jsem slyšela jeho smích i předtím, ale tenhle, na rozdíl od ostatních, mi připadal opravdový. Nehraný. Líbí se mi. Počkat... Cože? Nad čím to přemýšlím? Odrhla jsem od něj zrak a zavrtěla hlavou, abych si z hlavy vyhnala ty nesmyslné myšlenky.

„Nevěděl jsem, že jsi tak vtipná," pověděl mi potom, co se dostatečně uklidnil. Nevím, co na tom bylo tak vtipného, ale jak myslí.

„Je toho hodně, co o mně nevíš," řekla jsem mu narovinu. Hodně lidí toho o mně moc neví. Možná ani neexistuje žádný člověk, který by mě doopravdy znal. Který by znal všechna má tajemství. Podívala jsem se z okna na stromy, které lemovaly běžeckou dráhu naší školy. Ne, nikdo takový není. A ani nebude.

„Rád bych tě víc poznal," uslyšela jsem najednou vedle sebe. Prudce jsem k Maxovi otočila hlavu, až mi křuplo za krkem.

„Cože?" Byla jsem tak vykolejená, že jsem to řekla dřív, než jsem si to stačila rozmyslet.

„No... Napadlo mě, že bychom mohli jít ven... nebo tak nějak," znervózněl. To je snad poprvé, co vidím Maxe Millera, že by byl z něčeho nervózní. Tenhle fakt mě zaměstnal natolik, že mi chvíli trvalo, než mi došel smysl jeho slov. Takže slavný Max Miller chce jít se mnou ven? Se mnou? Se zamlklou podivínkou s kapucí na hlavě? V tom musí být nějaký háček. A mně je jasné jaký. Byla jsem první dívka na téhle škole, která ho veřejně ponížila, takže když mě okouzlí svým šarmem, zkrotí si mě a stane se ze mě poslušný beránek. Tím dokáže, že jsem jenom dělala nedostupnou, ale doopravdy mu nikdo neodolá a jeho pověst bude napravena. Samozřejmě. Nic jiného v tom být nemůže.

„O tom si nech zdát," odpověděla jsem mu jízlivě. Stoupla jsem si a zamířila ke dveřím. Potřebuji se odsud dostat. Potřebuji být co nejdál od něj.

„Počkej," chytil mě za zápěstí a otočil čelem k sobě, abych se dívala do jeho očí, které se zabodávaly do mých. „Jen si to nech projít hlavou."

Podívala jsem se na jeho ruku svírající mou. Cítila jsem pohledy všech ve třídě. Dívky vrhaly naštvané, kluci zvědavé. Tohle není dobré. Nejenom, že nesnáším být středem pozornosti, ale navíc si to nesmím dovolit. Vytrhla jsem se mu.

„Nebudu tvoje další hračka na zkrácení času," zaprskala jsem. Protože přesně tohle v jeho očích jsem. Další naivní dívka, s kterou si může hrát dle libosti, když se zrovna nudí.

Díval se na mě vyjeveně a já z toho cítila zadostiučinění. Bez dalšího slova jsem se otočila a odešla za doprovodu pohledu mých spolužáků.

Zamířila jsem na toalety, kam za mnou Max nemůže, kdyby ho to náhodou napadlo. Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř. Rozhlédla jsem se po místnosti a s úlevou zjistila, že tu nikdo není. Bože. To si vážně Max Miller myslí, že jsem tak hloupá? Možná je to tím, jak se pořád nechává obklopovat dutými roztleskávačkami, které mu s chutí vlezou do postele.

Z toho všeho dramatu mě akorát rozbolela hlava. Došla jsem k umyvadlu a opláchla si obličej. Ještě, že se nemaluju.

Zrovna jsem si utírala obličej do rukávu své mikiny, když mi v kapse zavibroval telefon. Vytáhnu ho a podívám se na display. Na obličeji se mi rozlil úsměv. Vypadá to, že dneska večer budu moct vybít všechny své chmurné pocity v pořádném závodě se svojí láskou. Už bylo načase.