Za zavřenými dveřmi

31.

Seděli jsme na sedačce v obývacím pokoji v tichosti. Max byl ztracený v myšlenkách na jednom konci pohovky, zatímco jsem já seděla na té druhé. Chtěla jsem, aby měl prostor. Už uplynula nějaká doba, co se rozhodl se mi svěřit, ale nechtěla jsem na něj tlačit tak jako on tenkrát. Chtěla jsem, aby měl dostatek času. Taky jsem ale začínala být nervózní. Ruce v klíně pevně tisknu k sobě, až mi bělají klouby. Nápadně jsem si ho prohlížela, ale on nevnímá, takže je to jedno. Jeho hnědé vlasy jsou pořád rozcuchané a oči velmi unavené. Jsem ráda, že mu dokonale padlo tátovo staré oblečení, které jsem používala, vždycky když jsem opravovalo moje auto. Najednou mě přepadl smutek a já radši zabodla pohled do stolu přede mnou.

„Will?" uslyším najednou Maxe vyslovit mé jméno.

„Ano?" vypískla jsem jako malá holka, protože jsem se docela lekla. Nejraději bych si za to jednu vrazila. Nejistě jsem se na něj podívala. Jeho tvář je bez výrazu, ale jeho oči jiskří. Natáhne ruku směrem ke mně.

„Přisedneš si, prosím, ke mně?" zeptá se s hlasem zabarveným emocemi. Několikrát jsem překvapeně zamrkala, ale potom jsem se zvedla, došla k němu, chytila se jeho ruky a posadila se vedle něj. Naše propletené prsty si položil do klína, palcem mi kreslil kolečka na kůži a jeho ramena se uvolnila. Povzdechl si a druhou rukou si prohrábl vlasy.

„Tohle vážně není jednoduché," řekne s neveselým úsměvem. Povzbudivě mu stisknu ruku, ale mlčím.

„Vzpomínáš, jak jsem ti jednou řekl, že do své rodiny tak úplně nezapadám?" zeptá se mě zamyšleně. Asi se pokouší utřídit myšlenky.

„Pamatuji," odpovím. Bylo to poprvé, co mi o sobě řekl něco osobního.

„Skoro nikdo z rodiny mě nikdy nedokázal pochopit... nebo spíš nechtěli," vydechne sklesle a mě se sevře hruď. Položím hlavu na jeho rameno.

„To je mi líto," zašeptám. Max zavrtí hlavou.

„Nemusí, protože tu byl jeden člověk, který mě bral takového, jaký jsem," namítne se smutným úsměvem, ale rázem jeho obličej zvážní, „můj strejda Jack, starší bratr mého otce. Ale moje rodina k němu chovala odpor." Byla jsem ráda, že má Max aspoň jednoho příbuzného, s kterým si rozumí, ale podle jeho výrazu to nebude tak jednoduché.

„Povahově jsem mu byl prý hodně podobný a taky to byl on, kdo mě naučil s počítačem," pokračuje dál s kamennou tváří. Všimla jsem si, že tuhle masku používá vždy, když nechce dávat najevo svoje emoce.

„Měl jsem ho hodně rád. Vzhlížel jsem k němu, ale... zapletl se se špatnými lidmi," vysvětlil. Zvedla jsem hlavu a zachytila jeho pohled, jenž mě probodával.

„On... on v mládí dělal jeden průšvih za druhým, až to jednou přešlo meze. Spolčil se totiž s mafií," zašeptal, aniž by přerušil oční kontakt. Jeho oči emoce skrývat nedokáží. Vystřídalo se v nich tolik citů, až jsem se v tom ztrácela. Zavrtěl hlavou a čelem se mi opřel o rameno.

„Celý život se z toho snažil dostat, ale oni ho nenechali. Byl to hacker a ve svém oboru ten nejlepší. Ale ten svět je moc nebezpečný a všichni vždycky někomu šel po krku," jeho dech mě lechtal na nezakryté kůži a já se malinko zachvěla.

„Jednoho dne měl autonehodu, kterou nepřežil. Nezaložil žádnou rodinu. Dalo by se říci, že to byl samotář, takže všechny jeho věci jsme dostali my. Přesně si pamatuji, jak jsme uklízeli jeho byt a já narazil na flešku. Vlastně díky ní jsem se o všem dozvěděl," vydechl rozrušeně. Volnou rukou jsem ho pohladila po hlavě.

„Jeho smrt nebyla žádná nehoda. Prý mu selhali brzdy, ale já jsem se potom osobně přesvědčil, že to tak nebylo... Někdo je přestřihl. V jeho složkách psal, že má podezření, že ho někdo chce zabít," tak silně mi tiskl ruku, až jsem se bála, že mi zlomí kosti. Sykla jsem a on si tak uvědomil, co dělá. Pustil ji, ale já mu ji položila na koleno. Jako připomínku, že jsem tady. Že poslouchám.

„Od té doby hledám jeho vraha," dokončí. Chvíli mlčím, protože to potřebuji zpracovat, ale potom mi to začne všechno zapadat do sebe.

„Takže v té fleška od toho chlápka jsou..."

„Informace ohledně případu mého strejdy," dokončí za mě.

„A tvoje špatné nálady a spaní přes den?" zeptám se. Max zvedne hlavu, ale nepodívá se na mě.

„Pátral jsem dlouho do noci a spal málo hodin," vysvětlí, „promiň." Zavrtím hlavou, ale on to nevidí, protože se na mě odmítá podívat.

„Neomlouvej se. Chápu tě," povím mu a postavím se. Potřebuji pohyb. Jsem ztuhlá. Protáhnu se, ale přitom ostražitě pozoruji Maxe.

„Víš, kdo je vrah?" zeptám se přiškrceně. Dlouho je mezi námi napjaté ticho a já se sebe samé ptám, jestli jsem právě neudělala hloupost.

„Vím," odpoví najednou a já se k němu překvapeně otočím. Zírám na něj vytřeštěnýma očima, zatímco mi v klidu oplácí pohled.

„Nebo spíš mám podezření," opraví se.

„Kdo?" vydechnu. Maxovi se zaleskne v očích. Neví, jestli mi to má říct nebo ne. Nakonec si povzdechne.

„Další hacker v mafiánském světě. Nesnášel mého strýce a jeho smrt mu moc přilepšila, protože se stal on tím nejlepším," vysvětlí se vztekem v hlase, „jmenuje se Logan Harris." To jméno mi nic neříká. Nikdy jsem ho neslyšela a můžu být i ráda. Zase se pohroužíme do ticha, ale tentokrát oba ve svých myšlenkách.

„Co budeš se všemi těmi informacemi dělat? Ohlásíš ho na policii?" optám se. Max se sarkasticky zasměje.

„Policie s tím nic nezmůže," odpoví jen, ale moji zvědavost to neukojí.

„Takže co? Pomstíš se sám?" pokračuji ve výslechu.

„Chci, aby můj strýc dosáhl pokoje," zamumlá, ale mě je všechno hned jasné.

„Máš v plánu se pomstít," povím suše. Max se postaví a rozčíleně se na mě podívá.

„Jestli ano tak ti do toho nic není," odsekne naštvaně. Založím si ruce na hrudi a povytáhnu obočí.

„Víš, že pomstou nic nevyřešíš," odporuji mu, ale sama si těmi slovy nejsem jistá. Max uhne pohledem.

„Takovýto člověk si nezaslouží žít," namítne a já si povzdechnu. Je jasné, že si to nerozmyslí ani kdybych mu vymluvila díru do hlavy, takže ho přemlouvat nebudu. Ale nechci, aby se mu něco stalo. Když si všechno přeberu v hlavě, vzroste ve mně odhodlání.

„Tak dobře," povím s úsměvem a tím tak vykolejím Maxe z rovnováhy, „teď, když všechno vím, jsem v tom s tebou, takže... ti pomůžu."