Za zavřenými dveřmi

9.

Já vyhrála? Já vážně vyhrála? Porazila jsem neporazitelného Luca Millera? Zaplavil mě krásný pocit radosti jako ještě nikdy. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Ani když jsem vystoupila z auta a podívala se na všechny ty překvapené pohledy a na auto Luca stojící za mým.

Bože, já to vážně dokázala.

Rukou jsem si prohrábla vlasy s vědomím, že mám na obličeji ten nejširší úsměv, jaký jsem dlouhou dobu neměla. Ale potom jsem uviděla Lucu, a jeho naštvaný výraz, stát vedle jeho auta a v tu ránu jsem se vrátila do reality.

Porazila jsem Lucu Millera. Nejoblíbenějšího kluka ve škole. Tohle se velmi rychle rozkřikne. Tím se všechna pozornost upře na mě, a to jsem rozhodně nechtěla. Teď se o mě všichni začnou zajímat. To nesmím dovolit. Ale je mi jasné, že já sama to nezvládnu nějak ovlivnit. Všechna radost ze mě vyprchala a nahradil ji strach.

Luca naštvaně třískl dveřmi od auta, div se nerozbilo okno, jaká to byla rána. Pomalým krokem šel ke mně. Jeho oči se zahleděly do mých a já se nedokázala pohnout. Ale dřív, než ke mně došel, se přede mě postavil John. Úlevou jsem si oddechla a v duchu mu děkovala.

Tajemný jezdec vyhrál férově a čestně," prohlásil John nahlas a propaloval Luca pohledem říkajíc: „Jen si zkus něco namítnout." Luca si jenom hlasitě odfrkl a odešel ke svému autu. Nastoupil a odjel pryč.

Podívala jsem se do davu lidí. Přesněji na Lucovu partu, která pomalu odcházela pryč. Všichni mě počastovali nevraživými pohledy, kromě jednoho. Max se na mě usmíval, jako kdyby dostal dárek, který si tak dlouho přál. Nechápavě jsem se na něho podívala. Neporazila jsem právě jeho bratra? Neměl by být spíš naštvaný než veselý? Ale musím uznat, že jeho úsměv je pěkný. Zamrkala jsem. Na co to myslím!? Zčervenala jsem, zavrtěla hlavou, abych si vyhnala ty nesmyslné myšlenky z hlavy a odvrátila od něho pohled.

„To byl úžasný závod, dráčku," řekl mi John a přitáhl mě do medvědího sevření. „Jsem na tebe tak pyšný." Opět jsem v duchu děkovala Johnovi, ale teď z důvodu, že mě rozptyloval od Maxe.

„Dobře, dobře, chápu. Teď mě pust nebo mě udusíš," pověděla jsem do jeho hrudi. Se smíchem mě pustil. Zhluboka jsem se nadechla a natáhla k němu ruku dlaní vzhůru.

„Něco mi dlužíš," řekla jsem a čekala.

„Nějaká nedočkavá," zamumlal John a vytáhl balíček peněz. Do ruky mi naskládal moji výhru ze závodu, ale všimla jsem si, že mi dal víc než obvykle.

Tázavě jsem na něj zvedla obočí. John si všiml mého zmateného pohledu a vřele se usmál.

„Dneska jsi mi vyhrála hodně penízků, takže tady máš ještě odměnu a jdi si koupit něco hezkého na sebe. Pořád nosíš jenom mikiny, co takhle nějaké šaty?" pověděl mi a žertovně mě dloubl do žeber. Mně to legrační nepřipadalo. Šaty nosilo mé staré já. Tohle já nemůže. Přesto jsem vykouzlila svůj falešný úsměv, který jsem za ta léta zdokonalila a peníze strčila do kapsy u džin.

„To si raději koupím nějaké vylepšení pro moje zlatíčko," odpověděla jsem a hlavou pohodila k mému autu.

„Měla bys trávit i nějaký čas s lidmi," poradil mi John najednou. Podívala jsem se mu do očí. Myslel to vážně. Povzdychla jsem si. Někdy se až moc stará. I když vím, že to myslí dobře, leze mi to na nervy.

„Po tom, co jsem porazila nejznámějšího a nejoblíbenějšího kluka v tomhle městě, se mnou asi těžko bude chtít někdo trávit čas," poznamenala jsem. Je mi jasné, že mi Luca, společně se svým bratrem, udělá ze života peklo, když jsem je oba tak zesměšnila. Výborně, Willow, zatleskej si. Dokázala jsi v jednom týdnu totálně ponížit bratry Millery. Za to bych si zasloužila nobelovku.