Za zavřenými dveřmi

43.

Byl chladný podvečer. Slunce zapadalo a světlo se pomalu ale jistě ztrácelo. Srdce mi v hrudi zběsile tlouklo, mělce jsem dýchal a ruce jsem měl ledové jako rampouchy, ale z chladného počasí to nebylo. Tohle byla ta chvíle, na kterou jsem tak dlouho čekal. Vyčkával jsem ve vedlejší uličce mezi dvěma omšelými domy, jedna byla hospoda a druhá nějaká bytovka, s kapucí od bundy na hlavě v nejhorší části města. Dál ode mě blíže k hlavní silnici stálo auto Will a ona v něm schovaná. Řekl jsem jí, aby za žádnou cenu nevystupovala z auta a ať v něm zůstane zamčená. Tohle je můj problém a nechci, aby přišla k úhoně. Nedaleko bouchly dveře. Tohle je moje jediná šance. Teď nebo nikdy. Vyrazil jsem tím směrem. V mizejícím světle vidím postavu malého muže kolem třicítky ve špinavém oblečení. Srdce mi o to více zrychlí. Polknu.
„Vy jste James Vadern?“ zeptám se toho muže a zastavím několik metrů od něj. Muž se na mě podívá, jako by až teď zaregistroval moji přítomnost, ale dávám si dobrý pozor, aby nezahlédl můj obličej. Stojí bokem ke mně a v klidu si strčí do pusy cigaretu a zapálí si ji.
„Záleží na tom, kdo se ptá?“ zachraptí, jako by nějakou dobu nepoužíval svůj hlas, a vydechne kouř z pusy.
„Věřím, že jste znal Jacka Millera,“ odpovím. Snažím se, aby můj hlas zněl klidně a celá moje postava byla schovaná ve stínech. Stojí mě to hodně sil, jak fyzických, tak psychických. James se zakucká kouřem.
„Kdo jsi?“ zavrčí a postaví se čelem ke mně v obraném postoji. Cigaretu upustí na zem. Také se postavím do pozoru a v ruce, kterou mám v kapse, sevřu ledový kov.
„Někdo, kdo hledá pravdu,“ odpovím ledově. Muž se chraplavě zasměje.
„Jakou? Co vím, tak měl Jack autonehodu. Co s tím mám společného já?“ optá se výsměšně. Vytáhnu druhou ruku z kapsy, ve které držím fotografie a dokumenty.
„Existují kamerové záznamy z autoservisu, kde si Jack nechával opravovat auto, den předtím, než měl nehodu, kde jsi ty s mechanikem,“ řeknu a ukážu mu fotku zachycenou přesně v tom okamžiku.
„A?“ opáčí James a zvedne ruce před sebe, „potřeboval jsem jenom zkontrolovat auto. Co je na tom, že to bylo ve stejné dílně. To celé bylo jenom dílem náhody.“
„Hm, zajímavé,“ prohlásím, „podle záznamů nemáš žádné auto a ani vlastně řidičák.“ V tu chvíli James ztuhne a úsměv na tváři mu zmizí.
„Je vidět, že sis udělal průzkum,“ zavrčí podrážděně.
„To není všechno, co jsem zjistil,“ řeknu mu zvesela, vytáhnu druhou ruku z kapsy a začnu odpočítávat na prstech, „nejenom že mám celý kamerový záznam, i výpisy z účtu, kdy si ten den vybral velký obnos peněz a na videu je vidět, jak ty peníze předáváš. Také jsem nechal profesionálního mechanika, aby se podíval na Jackovo auto a ten mi potvrdil, že na brzdách vlastně nebyla vada, ale bylo to úmyslně poškozené, což mě přivádí i k tomu, že mám důkaz o tom, že byla i podplacená policie. Důkaz mám tady.“ Zamávám s rukou, ve které držím papíry. Jednou jsem vzal Will na vrakoviště, kde bylo Jackovo auto. Trvalo ji několik hodin něco najít, protože auto bylo hodně zničené. 
„Na to, že máš být prvotřídní hacker, tak za sebou necháváš velké množství stop,“ dodám a hodím mu papíry k nohám. Nevěřícně se na ně podívá a zůstane stát jako přikovaný. Potom se na mě podívá trochu podezřívavě, trochu vyděšeně.
„Může to být všechno falešné a také můžeš jenom blafovat,“ řekne. Rukou mu pokynu na papíry na zemi.
„Přesvědč se sám,“ povím jen. Pomalu se shýbne ale stále mě propaluje pohledem. Trvá mu to snad celou věčnost, než konečně sebere dokumenty ze země, narovná se a odtrhne pohled. Podívá se na papíry a chvíli je studuje. Srdce mi přitom tak duní, až mám strach, že to uslyší. Nevěřícně krčí nosem, pak celý zbledne a nakonec odhodí dokumenty stranou a naštvaně na mě namíří prstem. Ve tváři šílený výraz.
„To nemůže být možné! Jak si k tomu všemu přišel?“ ptá se s nakřáplým hlasem a třesem celého těla. Lhostejně pokrčím rameny.
„Mám své zdroje a když už jsme u toho, tak i kopie,“ řeknu neutrálně. Nervózně se zasměje.
„To musí být dosti nelegální zdroje,“ zamyslí se nahlas, „tak kdo jsi? Nějaký noví učeň, kterého Jack našel někde na ulici? A jak si mě vůbec našel?“
„Jak jsem předtím řekl, jsi dosti laxní, co se zametávání stop týče a to kdo jsem tě vůbec nemusí zajímat. Co jenom musíš vědět je to, že na tebe mám dost věcí, abych tě udal na policii, aby tě zatkli,“ odpovím hrubím hlasem. James rozhodní netrpělivě rukama.
„A to, že mi to tady celé říkáš znamená, že něco chceš. Tak co to je? Peníze? Data? Hesla na tajné servery? - „začne vyjmenovávat, ale já ho netrpělivě přeruším.
„Nic z toho. Chci, abys pykal zs své činy,“ zakřičím na něho. Zarazí se. Chvíli na mě hledí a potom mu po tváři vyroste samolibý úsměv.
„Já vím, kdo jsi,“ řekne, nepřestávaje se usmívat, „ty jsi Jackův synovec, ten o kterém pořád mluvil. Ten, který má vrozený talent na hackování.“ Doslova zkamením. Zůstanu stát jako socha, neschopný jediné kloudného slova. Jamesovi ta reakce stačí, aby se přesvědčil o pravdě. Začne se nepříjemně, skřehotavě smát. Je tma a připadá mi tak, že se jeho hlas odráží od stěn budov.
„Takže mám pravdu,“ vyprskne a dál se směje. Trvá několik minut, než se uklidní a zase se narovná.
„Takže co chceš? Pomstu?“ optá se znova. Zhluboka se nadechnu a zase vydechnu, abych se uklidnil.
„Chci znát pravdu,“ řeknu narovinu. Sundám kapuci z hlavy, abychom si mohli navzájem zpříma dívat do očí. Stejně nemá cenu nic zapírat. Prokoukl mě. Jako by ten samotný fakt, že jsem ještě jenom kluk na střední pomohlo vrátit Jamesovi ztracenou odvahu. Napřímil se ještě více a několika kroky došel až ke mně, kde mi zabodl prst do hrudi. I tak jsem byl o několik metrů vyšší, ale to Jamese neodradilo a díval se na mě povýšeně. Ucítil jsem kouř z cigaret ale i zápach alkoholu. Byl opilí. 
„Tak pravdu povídáš… No dobře, stejně všechno víš a pochybuji, že někdo bude věřit puberťákovi,“ dramaticky se odmlčí, „ano. Udělal jsem to. Podplatil jsem mechanika, aby tvému strejdovi poškodil brzdy. Potom jsem podplatil jednoho policajta, aby to uzavřel jako autonehodu. Určitě i víš, že jsem je podplatil penězi, které jsem ukradl mafii.“ Odtáhne svůj prst od mé hrudi, zlomí se v pase a začne se nekontrolovaně smát.
„Proč?“ zavrčím, „proč si to udělal?“ Přestane se smát a napřímí se. Jeho nálada se rapidně změnila a teď byl vzteky bez sebe.
„Proč? Protože byl lepší než já. Byl jsem tak dlouho v jeho stínu, že po mě neštěknul ani pes. A protože mě neskutečně vytáčel jeho samolibí obličej. Vždycky, když měl příležitost, mi nikdy neváhal připomenout moje průšvihy a jakou práci měl je vyžehlit,“ vychrlí ze sebe a naštvaně se nadechne, „jedno ti řeknu chlapče. Tvůj strejda byl pěkný kretén.“ V tu chvíli mě popadne zlost. Se zuřivým výkřikem do něho strčím až padne zadkem na zem. Překvapeně zamrká a podívá se omámeně na mě.
„Máš teda páru. Aspoň nejsi takový slaboch jako byl on,“ posměšně si odfrkne. Napřáhnu se s tím, že mu vrazím pěstí, ale v tu chvíli na mě vytáhne ze své kapsy mikiny pistoli. Spustím ruku a udělám pár kroků dozadu. Ruce zvednu ve vzdávajícím se gestu.
„Přesně tak,“ výsměšně si odfrkne a pomalu si stoupne. Ani na vteřinu na mě nepřestane mířit zbraní.
„Snad sis nemyslel, že tu budu jenom tak jako jehňátko na porážku, když vím, že po mě jde polovina tohohle města,“ poví káravě, „nenech se vysmát, chlapče. Zase takový debil nejsem.“ Můj mozek horečnatě přemýšlí, jak se z tohohle dostat bez úhony, když v tom se za mnou rozsvítí světla auta a oslepí tak Jamese. Volnou rukou se snaží krýt si obličej. 
„Co to-„ nedopoví to, protože se na něho vyhrnu jako ragbyový hráč a srazím ho k zemi. Světla zhasnou, zbraň mu vylítne z ruky a spadne několik metrů stranou. Natáhne se na podlaze jak široký tak dlouhý a já si na něho klepnu a začnu mu vrážet jednu pěst za druhou. Vzpamatuje se ale rychle a hodí mi prach do obličeje.
„Sakra,“ zakleju a začnu si rukávem utírat oči. James toho využije a popadne skleněnou láhev nedaleko od jeho ruky a praští mě s ní do hlavy. Láhev se rozbije a já ucítím prudkou bolest vystřelující z místa na temeni kam mě zasáhl. Svět se mi zatočí a zrak rozmaže. Využije toho a odstrčí mě od sebe. Padnu na zem na záda s rukou přitisknutou na hlavě. Teď si James zas klekne na mě a popadne mě za bundu u krku. V druhé ruce drží rozbitou láhev nedaleko od mého obličeje.
„Rozluč se s tou svojí pěknou fasádou, protože až s tebou skončím ani vlastní matka tě nepozná,“ zavrčí na mě a napřáhne se. Nestihnu zareagovat dostatečně rychle, abych ho nějak zastavil. Bezmocně sleduju jeho ruku, která se blíží k mému obličeji a já se modlím ke všem svatým.
„Dost,“ zakřičí dívčí hlas nedaleko od nás. Jamesova ruka se zastaví uprostřed pohybu. Oba se tím směrem otočíme. Will tam stojí s pistolí v rukou, kterou míří na Jamese. Co ta tady dělá? Měla zůstat v autě za všech okolností.
„Zahoď tu láhev a slez z něho,“ nařídí Will pevným hlasem. Její ruce se netřesou, jak bych v takové situaci očekával. Celkově je její postoj jako vytesaný ze žuly. Její pohled je neproniknutelný. Nemám ani nejmenší tušení, co se jí teď honí hlavou. James ji poslechne. Hodí láhev k popelnicím, kde se roztříští o zeď. Ani to s ní nehne. Jenom ho dál propaluje pohledem. James se pomalu postaví a ruce dá nahoru. Ustoupí o pár kroků dozadu a mě tak dá možnost se trochu sebrat a těžkopádně se postavit na nohy. Hlava mi třeští a je mi na zvracení. Pomalu dojdu k Will a postavím se za ní. Ona celou dobu nespouštěla oči z Jamese a celou dobu na něj mířila jeho zbraní.
“Takhle se schovávat za holkou. To jsi vážně chlap,” snaží se mě vyprovokovat.
“Asi sis nevšiml, že ta holka má zbraň,” odpovím mu sarkas.
“Pravda. Raději mi tu pistoli dej, holčičko, než si ublížíš,” pronese posměšně k Will a udělá pár kroků k nám. Chci se k Wil natáhnout a tu zbraň ji vzít, ale dřív než to stihnu uslyším výstřel a trhnu sebou. Will vystřelila a kulka se zabodla do země těsně vedle boty Jamese. Ten se zastaví a v obličeji celý zbledne.
“Mám docela dost zkušeností se střílením, takže ti radím abys mě poslechl, jestli teda nechceš, aby tě tahle holčička zastřelila,” odpoví mu v klidu Will, ale všimnu si, že se jí malinko třesou ramena. Položím ji ruku na záda. Dávám jí tím najevo, že jsem tady, že jsem s ní, že se nemusí ničeho bát, protože to spolu zvládneme.
“Máš to?” zeptá se mě.
“Jo,” odpovím jednoslovně. Vytáhnu z kapsy diktafon a zmáčknu tlačítko stop. Chvíli si s ním hraju a potom kliknu na tlačítko play. Najednou se ozvou hlasy Jamese a mě zrovna v té chvíli, kdy se přiznává k vraždě mého strýce a k tomu, že na to použil peníze, které ukradl mafii. Nejvěrohodnější důkaz, který člověk může získat. V tu chvíli James zbledne ještě více.
“Ty… ty…,” nedostává se mu slova. I když si připadám, že každou chvíli omdlím a cítím tupou bolest v hlavě, přesto se usměju.
“Měl si pravdu, že by nikdo nevěřil slovu puberťáka, ale tvému vlastnímu slovu už uvěří,” povím mu povýšeně, protože vím, že v tuhle chvíli jsem vyhrál.
“A jak s tím hodláš naložit? Myslíš, že mě policie dostane? Protože jestli jo, tak se velice pleteš. Já totiž dokážu nechat zmizet důkazy, aniž by si toho někdo všiml, nebo to může udělat můj člověk, ještě než ty důkazy přistanou na stole policejní stanice,” řekne zhrublým hlasem, ale neodvážil se ani pohnout. Najednou do uličky vjede další auto, které zastaví vedle auta Willow a vystoupí z ní obrovský chlap.
“To ještě uvidíš,” prsknu směrem k Jamesovi. Ten chlap má určitě tak dva metry a ruce má tak velký jako moje stehna. S ním bych do rvačky nikdy jít nechtěl. Má na krátko zastřežené, černé vlasy na takový ten vojenský způsob. Výraznou čelist a malé zelené oči. Jeho pohled je nelítostný. Je oblečený v maskáčových kalhotách a v šedivém tričku s krátkým rukávem. Na to, že je asi tak pět stupňů nevypadá, že by mu byla zima. Dojde k nám několika dlouhými kroky, jako by se nechumelilo. Vůbec mu nevadí, že Will drží v ruce zbraň a míří s ní na člověka. Projde kolem Jamese a jen tak mimochodem mu dá pěstí do břicha. James se z toho skácí na zem a leží tam schoulený. Musela to být pořádná rána.
“Nazdar Jamesi,” pozdraví ho hlubokým hlasem, nakloněný k němu.
“Gusi,” zaskřehotá James. Gus se uchechtne a zase se narovná. Nevšímá si Will, která na něj míří zbraní a hlavou pokývne ke mně.
“Ty jsi Max? Synovec Jacka?” zeptá se. Jenom kývnu. Přesunu ruku z Willoviných zad na rameno.
“To je dobrý. Ten je s námi,” zašeptám jí. Spustí ruku se zbraní, ale zůstává ostražitá. Gus to všechno v klidu sleduje s rukama v kapsách, zatímco se James stále válí na zemi.
“Povedlo se?” zeptá se Gus. Opět kývnu a hodím mu diktafon. Gus ho bez námahy chytí a přehraje si jeho obsah. Když hlasy utichnou Gus se potěšeně usměje. Vypadá to až nebezpečně.
“Dobrá práce,” prohodí směrem ke mně. Otočí se k Jamesovi a popadne ho za límec, za který ho i vytýhne na nohy a on se nechá. Zřejmě je mu jasné, že proti Gusovi nemá šanci.
“Tak jdeme. Šéf už na tebe čeká,” řekne Jamesovi. James vyděšeně vykulí oči a začne se škubat, aby se vysvobodil z Gusova sevření, ale Gus ho drží pevně a jen tak ho nenechá proklouznout.
“Ne. Ne. Prosím. Ne… on mě zabije,” prosí James a přitom se dívá naším směrem, ale odvrátím pohled, Willow však nikoliv.
“Je tohle přesně to, co chces?” zeptá se mě potichu Will. Gus táhne Jamese k autu, který stále prosí a brání se zuby nehty.
“Nic lepšího si ani nezaslouží,” odpovím. Mého strejdu bez rozmyslu taky poslal na smrt. Jenom dělám to, co udělal on. Gus toho má zjevně dost, protože ho několikrát pěstí praští do obličeje, až se James přestane zmítat a ochable visí na Gusově ruce. Ten ho bez námahy nacpe do kufru auta, kde ho i v zápětí zamkne a jde zase k nám.
“Tohle si vezmu, mladá dámo,” řekne Will a pokývne k její ruce, ve které drží pistoly. Willow mu ji bez námitek podá rukojetí napřed. Gus si zbraň prohlédne, zajistí a strčí si ji zezadu do kalhot.
“O toho chlapa už se postaráme a ty hochu,” řekne a pokývne ke mně, “zajdi si k doktorovi. Krev nikdy nevěstí nic dobrého.” Taky se cítím dost mizerně. Divím se, že se ještě vůbec udržím na nohou.
“Jasně, díky,” odpovím. Gus opět pokývne, otočí se a dojde ke svému autu. Otevře dveře u řidiče, ale nenastoupí. Místo toho se na mě ještě jednou podívá. Jeho pohled najednou není tvrdý, ale lítostivý.
“Jack byl skvělý chlap… Je mi líto tvé ztráty, hochu,” řekne najednou upřímmně. Cítím příval smutku a v očích mě pálí slzy. Odvrátím pohled.
“Děkuji,” řeknu chraplavě. Will mi položí ruku na tu mou na jejím rameni. Gus už nic neřekne. Nasedne do auta a vycouvá z uličky. Světla zmizí a mi tam stojíme ve tmě. Trhaně dýchám a snažím se zahnat mžtky před očima.
“Pojď, než mi tu omdlíš. Odvezutě do nemocnice,” zašeptá Will. Stále drží moji ruku na jejím rameni a tak bez mých námitek jdeme k jejímu autu, kde mě usadí na místo spolujezce. Sedne si na místo řidiče, nastartuje a také vycouvá z uličky. Celou cestu jedeme ponoření v tichosti.