Za zavřenými dveřmi

21.

Už je to několik týdnů, co jsem Maxovi prozradila svou minulost. A také několik týdnů od toho co mě skoro políbil. Upřímně, nevím, co si o tom mám myslet. V jistých ohledech je to mezi námi stejné, teda si to alespoň myslím. Víc si teď rozumíme, což je skvělé. S ním si připadám více sama sebou. S ním jsem holka, kterou chci být a ne kterou musím být. A on mě za to neodsuzuje. Bere mě takovou, jaká jsem. Ale potom jsou tady chvíli plné napětí, kdy si vůbec nevím rady a akorát zčervenám jako rajče. A on tomu vůbec nepomáhá, spíš to ještě zhoršuje, provokatér jeden!

Zrovna jsme seděli v naší lavici o přestávce. Nějakým zázrakem u nás nikdo nestál a byl klid. Max se do mě snažil dostat jídlo tím, že mě sám osobně krmil. Jak trapně jsem si připadala, ale jemu to dělalo očividnou radost, tak jsem to nechala jít a poslušně jedla sušenky z jeho ruky. Zjistila jsem, že ráda vidím jeho úsměv, ten pravý, a že když je šťastný on, moje nálada je tím rapidně lepší. Taky začal kvůli mně tahat do školy víc jídla ke svačině. Nevím, jak to vysvětloval doma, ale jeho máma určitě nadšená nebyla. Taky mě nutil chodit s ním na obědy, kde jsme sedávali u jeho stolu. Jeho popularita asi hodně poklesla, když si ostatní všimli, že se se mnou vybavuje. Ale on si nikdy nestěžoval a také vypadal více uvolněně.

„Přemýšlel jsem," řekl zničehonic, když jsem z jeho ruky kousla do další sušenky. Nevím, kde je vzal, ale jsou vážně dobré. S plnou pusou jsem mu rukou naznačila, aby pokračoval.

„Měla by sis najít víc přátel," vyhrkl ze sebe a trochu se ode mě odtáhnul. Ví moc dobře, jaký mám názor na lidi. Překvapením mi uvízla v krku sušenka a já začala kašlat. Max mi přistrčil blíž láhev s vodou a párkrát mě silně poplácal po zad. Když sušenka sklouzla dolů, vzala jsem láhev a pořádně se napila. Max mě celou dobu sledoval s napůl posměšným napůl ustaraným pohledem.

„Co prosím?" zavrčela jsem na něj a naštvaně jsem se mu podívala do očí.

„No, víš..." začal a rukou se podrbal na zátylku, „mohla by sis ve škole najít nějakou tu kamarádku." Znechuceně si odfrknu, otočím se od něj a rukou se opřu o bradu.

„Kamarádku? Tady? Chápeš, že mě jedna polovina školy má za čarodějnici a ta druhá mě nesnáší, protože se s tebou bavím," pronesu jakoby rádoby, ale nezapomenu přitom na sarkastický ton. Max si povzdechne a rukou zakryje tu mou na lavici. Nějak mě to z míry nevyvedlo, protože se mě relativně často dotýkal. Zvykla jsem si.

„A co Alia?" zeptá se a já ztuhnu. Alia je kapitola sama o sobě v mém životě.

„Co s ní?" snažím se o neutrální ton, ale hlas mě zradí a zní zvýšeně.

„Nedávno jsem s ní mluvil," řekne a já se na něj šokovaně otočím. Nedokáži přes jeho kamenný obličej nic vyčíst.

„Ptala se na tebe," pokračoval v klidu dál, „zajímalo ji, jak se máš." Jsem schopna jenom na něj vyjeveně civět. Pořád to nevzdala. Pořád se o mě starala. Tak jako předtím. Max se ke mně nahnul, když jsem nic neříkala a já se ani nepohnula.

„Říkala mi, že jste na základní škole byly nejlepší kamarádky. Moc ji mrzí, že s ní nemluvíš, ale víc se o tebe bojí. Má strach, jestli ses do něčeho nezapletla," zašeptal Max a mě se zadrhl dech. Nebyla jsem schopná žádného slova. Hlas mě opustil.

„Jsem si jist, že když ji to všechno vysvětlíš tak to pochopí," poví s úsměvem. Jakoby se ve mně něco zlomilo. Vytrhla jsem svoji ruku z jeho sevření a odvrátila se od něj.

„K čemu by to bylo? Lidé akorát klamou a lžou. Když se k nim otočíš zády bodnou tě do nich. Nepotřebuji kamarádku. Mám tebe," poslední větu spíš zašeptám, protože nemám odvahu říct ji nahlas.