Za zavřenými dveřmi

20.

V mé mysli se točilo tolik myšlenek. Vystřídalo se u mě tolik pocitů, nejvíce asi vztek a smutek. Vytvořilo se tolik otázek a slyšel jsem tak málo odpovědí. Jsem z toho všeho zmatený, frustrovaný a nevím, co mám v téhle chvíli udělat nebo říci. Ale teď mě nejvíce zaměstnávala její odpověď na moji zatím jedinou otázku. Trvalo příliš dlouho, než mi ji dala a navíc nezněla věrohodně. Děsí mě představa toho, že by byla Willow schopna někoho zavraždit. Ale možná to je úplně jinak. Možná s tím nemá nic společného. S důvěrou a i přáním si budu stát za tím, že Will je nevinná. A i kdyby, já nejsem nikdo, kdo by mohl soudit. Will si prošla velkými těžkostmi a já ji teď nebudu obviňovat za něco k čemu ani nemám žádné důkazy.

Rozhostilo se mezi námi napínavé ticho. Měl bych něco udělat, ale bojím se. Bojím se, že bych něco zpackal.

„Je mi to líto," zašeptal jsem jedinou věc, která mě napadla. A jak se zdálo, byla to pěkná blbost. Vytrhla se z mého náručí, stoupla si na zem a postoupila o pár kroků vpřed. Byla ke mně otočená zády, oblečená ve své černé kožené bundě. Ruce podél těla. Vlasy ve vysokém culíku vlající ve větru. Záře z města obkreslovala její postavu. Vypadala jako nadpřirozená bytost. Jako kouzelné zjevení, které ti přinese štěstí, nebo tě uvrhne do zkázy. Záleží jenom na ní a její rozmarné náladě.

„Tohle všechno," řekla a rukama ukázala kolem sebe, „jsem ti neříkala, abych získala tvojí lítost. Nech si ji, nepotřebuju ji." Otočila se ke mně čelem, ale neviděl jsem jí do obličeje kvůli světlu. „Mám ji dost sama pro sebe..." pověděla potichu, smutně. Potom zavrtěla hlavou.

„Svěřila jsem ti do rukou svoji minulost," řekla už vyrovnaně. „Nalož s ní, jak uznáš za vhodné. Důvěřuji ti, i když je to asi velká nadsázka." Hořce se u toho zasmála a já nevím, proč mě u toho bodlo u srdce. Nikdy bych nevyzradil něčí tajemství. Slezl jsem z kapoty a postavil se na zem. Přistoupil jsem k ní.

„Will-," chtěl jsem ji uklidnit nebo ujistit... Chtěl jsem jí říct cokoliv, ale nedala mi k tomu příležitost. Odstoupila ode mě, otočila se a šla blíž k dřevěnému zábradlí. Šel jsem za ní, ale udržoval jsem si odstup. Cítím, že teď potřebuje prostor hlavně pro své myšlenky. Stála tam, ruce zkřížené na hrudi, a dívala se na město pod námi.

„Řekla jsem ti to ze špatných důvodů," pověděla pomalu. „Nechci, aby sis myslel, že jsem učinila nějakou oběť. Sobecky jsem tě využila a přenesla na tebe tak část mého břemene... a to jenom proto, aby se mi ulevilo. Abych mohla opět chodit se vzpřímenou hlavou. Hodila jsem na tebe špínu svého dosavadního života, aby se mi volněji dýchalo." Opět se ke mně otočila čelem. Dívali jsme si do očí, ale ona po chvíli náš oční kontakt přerušila.

„Promiň," zašeptala.

Ona... ona si myslí, že mi tím vážně ublížila. Neudržel jsem se a musel jsem se zasmát. Dívala se na mě jako bych se pomátl. Po chvíli jsem se dokázal konečně uklidnit.

„Už jsem zažil mnohem horší věci. Rodina si mě skoro nevšímá. Lidi mě využívají kvůli mému bratrovi a další podobné sračky," řekl jsem hlasem plném jedu, přitom jsem se k ní přibližoval. „Takže mi věř, když ti říkám, že tohle nestojí ani za řeč." Zastavil jsem se tak na milimetr od ní. Stále se na mě odmítala podívat. Srdce v hrudi mi zběsile bušilo, když jsem zvedl ruku a chytl jsem ji za bradu. Donutil jsem ji se mi podívat do očí. Sklonil jsem se k ní.

„Každý si zaslouží svěřit se někomu, aby si ulevil," zašeptal jsem těsně u jejích rtů. Stačí překonat tu kratičkou vzdálenost a ochutnal bych její rty. Musím říct, že o to mám velký zájem, až mě samotného to překvapuje. Ale čekal jsem. Čekal jsem, jestli se odtáhne. Dávám jí možnost rozhodnout se. Ale zůstala, ani se nepohnula. Zavřela oči a čekala, co udělám. Pomalu jsem zkracoval vzdálenost, až jsem se svými rty jemně otřel o ty její. Pokračoval bych dál, ale zazvonil telefon. Oba nás to tak vylekalo, až jsme od sebe doslova odskočili. Will s vytřeštěnýma očima vytáhla z kapsy u bundy mobil a dívala se na něj.

„To je máma," zamumlala a mobil znovu schovala. „Musím domů."

Jenom jsem němě přikývl s pohledem přikovaným k zemi.

„Odvezu tě," pravil jsem klidným hlasem, což nechápu, jak se mi povedlo, když mi srdce asi vyskočí z hrudi.

„Děkuji," poděkovala Will a zamířila k mému autu, sedla si na místo spolujezdce. Já si sedl za volant a vyjeli jsme.

Celou cestu jsme mlčeli. Ve vzduchu bylo cítit napětí, ale oba jsme se ho báli přerušit. Až když jsem zastavil před jejím domem, se se mnou Will tiše rozloučila, vystoupila a běžela ke vchodu, kde následně zmizela. Praštil jsem hlavou o volant. Tváře mi hořeli. Připadám si jak patnáctiletý puberťák, který poprvé políbil holku. No... i když to tak úplně polibek nebyl, spíše pusa... co to tady melu. Teď už taky zním jak holka. Super. Zhluboka jsem se nadechl, zvedl hlavu a vyjel pryč. Úsměv mi hrál na tváře, když mi na mysl vytanul onen moment. Moje zvědavost o ní se rapidně zvětšila. Myslím, že tohle ještě bude velice zajímavé.