Za zavřenými dveřmi

17.

Po dlouhém boji, křičení a přemlouvání jsem se konečně rozhodl, že vezmu, sarkasticky řečeno, moje milované autíčko a nechám odborníka, aby mi ho dal už do pořádku, protože já jsem na to zjevně krátký. Měl jsem štěstí, že jsem dorazil do nedaleké autodílny a nemusel někde shánět odtahovou službu. Musím říct, že takhle jsem si sobotní odpoledne nepředstavoval.

„Ahoj Ricku," pozdravil jsem vlastníka autodílny, který zrovna stál u jednoho auta, když jsem vstoupil dovnitř. Odtrhl od něho pohled a podíval se na mě. Rick Smith je takový ten svobodný, sympatický chlápek s pivním břichem, ale s nakažlivým smíchem, okolo čtyřicítky s řídnoucími tmavými vlasy a hnědýma očima. Už od prvního setkání jsme si padli do noty.

„Ahoj Maxi. Tebe jsem tady dlouho neviděl," pověděl mi s úsměvem, když ke mně popošel.

„No jo, mám problém s autem. Máš teď někoho volného, kdo by se mi na to mohl podívat?" zeptal jsem se a nenuceně strčil ruce do kapes. Rick se podíval na hodinky na jeho zápěstí.

„Teď by měla končit pauza mému nejlepšímu mechanikovi. Půjdu pro něj," odpověděl mi a usmál se na mě.

„Děkuji," poděkoval jsem.

„Mezitím zaparkuj auto tamhle," ukázal ještě Rick na místo úplně v rohu. Jedno z posledních volných míst. Přikývl jsem a vydal se k autu. Zaparkoval jsem přesně tam, kde Rick chtěl a už jenom čekal opřený o kapotu a koukající do mobilu.

„Maxi?" uslyšel jsem najednou. Vzhlédl jsem a uviděl před sebou Willow. Měla na sobě černou kombinézu a vlasy sepnuté do vysokého culíku. Byla trochu bledá, ale za to mohlo asi to světlo tady. Chvíli jsem se na ni překvapeně díval, ale potom jsem se usmál a přistoupil k ní. Rád ji vidím i někde jinde než jenom ve škole.

"Co tu děláš?" zeptám se vesele.

"Co asi?" odpoví mi sarkasticky a ukáže rukou na svoje oblečení, "rozhodně tady nejsem na módní přehlídce."

„Nevěděl jsem, že tady pracuješ," pověděl jsem jí.

Tajemně se na mě usmála.

„Ještě toho o mně spoustu nevíš," odpověděla mi

„Asi mě to mělo napadnout, když jsi takový blázen do závodění," řekl jsem a zamířil k mému autu. Willow šla za mnou.

„Táta mi vždycky říkával, že pokud chci závodit a ničit si tak auto, musím ho umět i opravit," svěřila se mi se smutným úsměvem. To je poprvé, co se o něm zmínila. Vím moc dobře, že je několik let po smrti, ale Will to asi moc bolí a nemluví o své rodině, proto mě to tolik překvapilo. Nevěděl jsem, co na to říct a než jsem stihl něco vymyslet, chopila se slova.

„Takže, co to máme za problém?" zeptala se s falešně veselým tónem.

Rozhodl jsem se to přejít. Zhluboka jsem se nadechl a pověděl Will všechny problémy, které mé autíčko má, a že jich není málo. To víte, když vám rodiče koupí nějakou ojetinu se slovy, že to auto stejně brzy zničím, nemůže to dopadnout jinak. Will celou dobu pozorně poslouchala a přikyvovala. Když jsem skončil, opět jsem se opřel o kapotu a čekal na názor odborníka. Will se na chvíli zamyslela a potom se na mě podívala s jiskřičkou v oku.

„Poradila bych ti koupit si nový auto, protože je mi jasné už od pohledu, že tvoje auto drží pohromadě jenom silou vůle, ale jelikož jsem tak úžasný mechanik, tak se pokusím něco vykouzlit," pověděla se smíchem. Taky jsem se zasmál a uvolnil jí cestu.

„Jdi, prosím tě, otevřít kapotu," poprosila mě a já to šel udělat.

„Mimochodem, kdyby si řekl, že máš problémy s autem, zadarmo bych se ti na to koukla. Takhle mi budeš muset zaplatit," řekla po nějaké chvíli, kdy koukala na motor, Will.