Za zavřenými dveřmi

40.

Cítím se bezmocně. Nesnáším ten pocit. V životě jsem to zažila už mockrát, ale tentokrát je to jiné. Nemohla jsem dělat nic jiného, než se nechávat unášet neznámo kam. Bojovat jsem dávno přestala, bylo to zcela zbytečné. Prosit jsem odmítala, tak jsem prostě mlčela a nechala svého únosce myslet si, že vyhrál. Prozatím. Moje šance teprve přijde a potom mu udělám ze života peklo! Po schodech mě odnesl nahoru a teďka chodbou míří k jedněch z mnoha dveří na obou stranách. Slyším zvuk otevírání a následně nás pohltí tma, protože vejde dovnitř a rychle za sebou dveře opět zavře. Ve tmě dokážu rozeznat jenom obrysy nábytku. Můj únosce se tu evidentně dobře vyzná, protože bez problémů pokračuje hlouběji do místnosti. Už chci otevřít pusu a zeptat se, jak je ta místnost sakra velká, když v tom najednou letím vzduchem a přistanu na něčem měkkém. Bylo to tak náhlé, že jsem ani nestihla vykřiknout. Slyšela jsem kroky mířící někam doprava, ale nevšímala jsem si toho a sedla si, přitom jsem rukama zkoumala okolí. Podle látky to bude nejspíše peřina, takže to znamená, že jsem na posteli. Jsem snad v Maxově pokoji? Nebo je to pokoj pro hosty? Než jsem se mohla jakkoliv zeptat, Max roztáhl závěsy a díky tomu pustil dovnitř měsíční světlo, které prozatím stačilo na to, abych viděla Maxe a jak zhruba vypadá místnost. Sedím Sedím na velké posteli, která je z mého pohledu na levé straně u zdi. Vedle postele je noční stolek s lampičkou. U pravé zdi je stůl do L v rohu a na něm dva monitory s klávesou a myší. Samotný počítač je pod stolem. Vedle stolu se nachází jediné okno v místnosti. Na protější zdi je velká knihovna táhnoucí se od jednoho rohu do druhého s vyříznutým otvorem na dveře, které jsou veprostřed zdi. Vedle postele jsou police s různými věcmi a myslím, že jsem tam zahlédla i přehrávač na hudbu.

„Tohle je tvůj pokoj?" zeptám se pro jistotu. Jako odpověď jenom kývl hlavou. Byl opřený ramenem o zeď vedle okna a díval se z něho ven. V pokoji duněla tlumená hudba zespoda. Max se snažil vypadat uvolněně, ale já si všimla jeho ztuhlých ramenou. Tvářil se, že mi nevěnuje žádnou pozornost, ale mě bylo jasné, že i když se na mě jeho oči nedívají, každá jeho buňka v těle vnímá jenom mě. I když on se kouká jinam, já jsem využila šance a přímo jsem na něho zírala. Znervózňovala jsem ho. Jsem si tím jistá, ale já si zkrátka nemohla pomoc. Vypadal jako model. S malým rozcuchem vlasů a v obyčejném černém tričku s rukávy vyhrnutými k lokti. S rozepnutými knoflíčky u krku a s tmavě modrými džíny je to ten nejžhavější chlap co jsem kdy viděla.

„Dneska jsi toho dost vypila," řekne najednou. Rukou si nervózně prohrábne vlasy. Je vidět, že jsem ho svým zíráním vyvedla z míry.

„Měla by ses z toho vyspat," pokračuje a přistoupí k posteli. Upřímně nechci spát. Chci jeho. Chci, aby mě celou pohltil svými polibky, abych všude na těle cítila jeho doteky, aby mě nenechal samotnou. Měla jsem v plánu mu to všechno povědět, ale nevyšel ze mě ani hlásek. Knedlík, co se mi vytvořil v krku, mi znemožnil cokoliv mu říct. Prostě jsem mlčela a pozorovala jeho pohyby. Stojí tam, na okraji postele, jako socha vytesaná do skály. Pěsti sevřené v pěst a spalující pohled upřený na mě. Jenom ty jeho jiskřící oči mě donutily udělat pohyb. Sundala jsem si ty příšerně bolestivé boty a hodila je na zem. Stoupla jsem si na postel přímo před ním. Musel zvednout hlavu, aby mi mohl pohlédnout do očí. Jsem si jistá, že on chce mě tak jako já jeho, protože mi to prozradil jeho pohled. Proto jsem zvedla ruce a položila je na jeho tváře. Hladila jsem ho, a přitom zkoumala jeho jemnou pokožku svými prsty.

„Ale já ještě nechci jít spát," zašeptám s rty kousek od jeho úst. Jeho pohled byl tak intenzivní. Nicméně, hned několikrát zamrkal, zvedl hlavu ještě více ke stropu a zavřel oči. Párkrát se zhluboka nadechl a vydechl. Svými dlaněmi chytil má zápěstí, a tak oddálil mé ruce od jeho obličeje.

„Tohle nejde, Will," řekl najednou stále držíc má zápěstí, „vůbec nevíš, co děláš." Chvíli jsem se na něho zmateně dívala, než mi došel význam jeho slov. Zvednula se ve mně další vlna vzteku. Vytrhla jsem se z jeho sevření a na posteli o pár vratkých kroků odstoupila. Ruce sevřu v pěsti a pohled zabodnu na postel.

„Život je krátký. Nechci už déle čekat, až mi z nebe spadne něco dobrého. Nechci, aby můj život ovládal někdo jiný. Chci být volná! Můj život je jenom můj. Řídím ho vlastními rozhodnutími, volbami a chybami. Chci být šťastná a nechci už na tento pocit déle čekat. Proto jsem se rozhodla vzít to do vlastních rukou. Toto rozhodnutí je z mého plného vědomí, beru za ni plnou odpovědnost. Takže mlč a nech mě za nás za oba udělat ten důležitý krok. Časem se ukáže, jestli to byl krok mířící do pekla nebo do nebe. Ale začátek je vždy nejkrásnější a já ho chci prožít s tebou," povím mu slova, která chtěla tak dlouho ven.

„Co tím myslíš?" zeptá se zmateně Max.

„Nech mě ti to ukázat..." řeknu jen a rychle k němu opět přistoupím. Rukama zas chytím jeho obličej a donutím ho se na mě podívat. Když opět spatřím jeho krásné oči, neváhám ani minutu. Svými rty lapím ty jeho a nemám v plánu je v nějaké bližší době propustit.