Za zavřenými dveřmi

7.

Když jsem dorazila na opuštěné závodiště, které zrovna v tuhle chvíli doslova praskalo ve švech, hodinky na palubní desce ukazovaly osm hodin. Za malou chvíli začne první závod tohoto večera. Dokonalý způsob, jak na sebe nepřilákat příliš velkou pozornost. Všimla jsem si, že se na mě pár lidí ohlídlo, ale hned se zase vrátili pohledem na start, kde čekali dva závodníci, kteří budou spolu závodit.
Vypla jsem motor a vystoupila z auta a rozhlédla jsem se po okolí. Auta byla zaparkovaná všude možně. Jelikož je tohle opuštěné závodiště, tak je jedno kam svoje auto dáte, hlavně aby nepřekáželo na dráze. Zamířila jsem ke skupince lidí blízko startu, který byl zároveň cílem. Doufala jsem, že tam najdu Johna, jelikož je organizátorem závodů. S kapucí na hlavě je dost těžké někoho najít, aniž bych neodlepila pohled od země, ale štěstí mi přálo. Viděla jsem ho, jak si tam tak stojí ve flanelové košili a modrých džínech s rozcuchanými krátkými blonďatými vlasy, které vypadaly, jako by si je snažil učesat rukou.
Zamířila jsem k němu. Zrovna vybíral sázky, takže si mě vůbec nevšiml. Až když jsem mu poklepala na rameno se ke mně otočil a jeho modré oči se zabodly do mých. Byl připravený uzavřít další sázku, ale když si mě pořádně prohlédl a zjistil, že jsem to já, a ne nějaký puberťák, který doufá, že vyhraje balík peněz, usmál se a objal mě. Jelikož byl o dvě hlavy vyšší než já, s postavou jako svalnatý medvěd, v jeho objetí jsem se doslova ztrácela.
„Už jsem myslel, že nepřijedeš,“ řekl mi hlubokým hlasem. I když je mu jenom dvacet čtyři, vypadá, a i se tak chová, jako na třicet.
„Děláš, jako bych ti chyběla,“ protočila jsem očima a vymanila se z jeho objetí. Teatrálně se chytil za srdce.
„Samozřejmě, že bys mi chyběla,“ pověděl rádoby dotčeně, pak se na mě usmál a položil mi ruku kolem ramen, aby si mě přitáhl blíž, „protože jsi moje nejoblíbenější závodnice, dráčku.“ Musela jsem se upřímně usmát nad tou přezdívkou. Dal mi ji před rokem, kdy jsem dostala svůj řidičák a narazila na tohle místo. Tady jsem poprvé protočila motor na maximum. John to celé viděl a pověděl mi, že mám talent, jenom potřebuji trochu tréninku. Nabídl mi, že mi bude dělat trenéra. Nejdříve jsem odmítla, ale potom, po hodinách přemýšlení, jsem se sem vrátila, protože jsem tušila, že tu bude a poprosila ho, aby mě trénoval. Pod jeho dohledem jsem se zlepšovala, až se ze mě stala pravá závodnice. Říkal, že jsem zuřivá jako drak, ale jelikož jsem tak malá, tak mi dal přezdívku dráček. Nejdříve jsem protestovala a byla na oko naštvaná, ale potom jsem ho nechala, ať si dělá, co chce, a ve skrytu duše se mi ta přezdívka líbila. Pověděl mi, že pořádá tyhle závody a že bych to rozhodně měla zkusit. Tak jsem to udělala. A hned si to zamilovala. Vyhrávala jsem a milovala jsem ten pocit. Taky mi bylo jasné, že si na mě John vždycky vsadil a vydělával balíky peněz, ale nevadilo mi to.
Za ty měsíce jsme se dost sblížili. Je pro mě jako můj starší bratr, kterého jsem vždycky chtěla. Pokaždé si ze mě utahoval a dělal takové ty menší naschvály, ale nikdy by mi neublížil. Jednou mi řekl, že mě má rád jako sestru, a to mě zahřálo u srdce. Jeho rodinu neznám, prý se s ní pohádal a odešel z doma když mu bylo dvacet. Od té doby je neviděl. Neznám důvod jejich hádky, ani jsem se na to neptala, protože mi to přišlo jako citlivé téma. Nemohla jsem vyzvídat, protože ani on se neptal na mou minulost. Jednou jsem mu prozradila, že moje auto bylo mého táty a dostala jsem ho po jeho smrti. Ale to bylo všechno, co jsem mu řekla. A i když si ze začátku myslel, že jsem rozmazlená holčička, která byla naštvaná na celý svět jenom proto, že se mi zlomil nehet, brzy pochopil, že se se mnou život dvakrát nemazlil a že trpím, ale netuší, jaký druh utrpení to je. Párkrát jsem za ním přišla celá pomáčená od slz. Neptal se. Jen rozevřel náruč a šeptal mi uklidňující slůvka. Jsem mu vděčná za všechno, co pro mě udělal a je mi jasné, že mu to nikdy nebudu moct splatit.
„Hlavně abych ti vydělávala balíky peněz, viď?“ pronesla jsem žertem a dloubla jsem ho do boku. Rozesmál se hlubokým smíchem. Byl příjemný a hřejivý. Divím se, že takový chlap jako je on nemá žádnou přítelkyni. Mám menší podezření, že asi kope za jiný tým. Ale ptát se ho rozhodně nebudu. Až bude chtít, tak mi to poví sám.
„To je jenom vedlejší výhoda našeho vztahu,“ odpověděl mi a cvrnkl mě do čela. Vymanila jsem se z jeho objetí a naštvaně jsem si rukou promnula bolavé místo na čele.
„Místo toho, abys dělal blbosti, mi radši řekni, co tady máme,“ povím mu naštvaně, protože moc dobře ví, že tohle nemám ráda. Jenom se krátce pousmál, pak ale zvážněl a podíval se na start, kde se připravovali závodníci. Také jsem se tím směrem podívala. Hned jsem si všimla Lucova auta Audi A6 Avant.
„Luca?“ optala jsem se, a když John přikývl, pokračovala jsem. „Jakého chudáka chce ponížit dneska?“ Nepoznávala jsem jeho protivníka, ale byl mi povědomý. 
„Oliver Smith,“ odpověděl John. Ztuhla jsem.
„Toho nováčka?“ vylítlo mi a zadívala jsem se na Johna. Jenom přikývl.
Oliver Smith. Proto jsem ho hned nepoznala. Je tu teprve krátce. Myslím, že je stejně starý jako já, ale jistá si tím nejsem. Slyšela jsem, že se mu zatím vedlo. Jel pár závodů a ani jednou neprohrál.
Zadívala jsem se na postavu stojícího u auta, které stálo vedle Lucova. Auto jsem nepoznávala, ale jeho řidič vypadal sympaticky. Se svými krátkými černými vlasy a kulatým obličejem vypadal jako nevinný kluk.
„Luca se doslechl o nadcházející hvězdě a vyzval ho. Asi si řekl, že mu to překazí, aby se nemusel bát budoucí hrozby,“ prozradil mi John. Samozřejmě jsou to jenom domněnky, ale taky by to mohla být pravda. Luca si tu vybudoval pověst nejlepšího závodníka, kterou si snaží udržet, a proto vyzývá všechny možné závodníky. Doteď se mu podařilo všechny porazit. Zamyšleně jsem se znova podívala na Olivera. Mohl by dneska vyhrát? Je schopný vyhrát a ukončit tak vládu Luca Millera?
„Co když se pleteš? Co když Oliver porazí Luca?“ zeptala jsem se zamyšleně Johna.
Smutně se usmál pozorujíc závodníky, kteří nasedali do svých aut. Za chvíli začne závod, který musí John odstartovat.
„Viděl jsem Oliverův styl řízení. Není špatný, ale bojí se riskovat,“ podíval se na mě a povytáhl obočí. „Oba víme, jak Miller jezdí, takže mladý Oliver nemá šanci.“ Nerada tohle slyším od Johna, ale John se v závodění málokdy mýlí.
Přikývla jsem. Nic jiného mi ani nezbývalo.
„Musím jít, dráčku, ale neboj, za chvíli jsem zpátky,“ pověděl mi a mrkl na mě. Znovu jsem přikývla a zamávala mu. Zamířil na start. Jsem mu vděčná za jeho starost, protože ví, že nemám ráda davy lidí. A že jich dneska přišlo!
Otočila jsem se a vyšla na malý kopeček, kde už stáli lidi čekající na show Luca Millera. Z tohohle kopečku byl nejlepší výhled na celou trať, a jelikož byl večer, tak byla nasvícená kvůli bezpečnosti.
Porozhlédla jsem se po davu. Samozřejmě tu byla i Lucova parta v které nechyběl ani samotný Max Miller. Naše pohledy se střetly. Jeho modré oči si mě se zájmem prohlížely. Uhnula jsem pohledem a postavila se, co nejdál od nich. Chci si jenom v klidu vychutnat závod, ale Maxův pohled, který jsem cítila na svém těle, mi to znemožňoval. Ignorovala jsem ho a pouze se soustředila na Johna stojící na cíli a se zvednutou rukou.
„Závodníci, nastartujte motory,“ zvolal svým hlubokým hlasem. Následoval zvuk probouzejících se motorů aut, a pak nastala chvilka plného napětí, kdy se jen čekalo na Johnovo znamení.
„Teď!“ zařval a rukou prudce mávl dolů. Ozvalo se pištění pneumatik, jak řidiči prudce dupli na plyn. Obě auta vystartovala velkou rychlostí a projela hned vedle Johna, který samozřejmě nehnul brvou.
Dav začal hlasitě fandit svému oblíbenci. Z velké části to byl Luca. Auta vyrazila na trať a tím začal první závod. Zatím se nikdo neujal vedení, ale ještě bylo moc brzy. Znám moc dobře Lucův styl řízení. Chce si pohrát. Dát svému protivníkovi možnost ujmout se vedení. Ale jen na chvíli, než ho předjede a ukáže tím, že celý závod má na háku. Samozřejmě to udělá i v tomto případě. Oliver se dostal do vedení, ale dokáže si ho udržet? Mezitím ke mně došel John a stoupl si vedle mě. Podíval se na trať, jak si vedou závodníci a když zjistil stav, otočil se ke mně ignorujíc závod, jako by přesně věděl, jak to dopadne. I když jsem ho chápala. Takhle to je vždycky když závodí Luca. Ale já naivka stále doufám, že ho někdo někdy porazí.
„Víš, že bys ho dokázala hravě porazit, tak proč ho nevyzveš?“ zeptá se mě najednou John. Neznatelně sebou trhnu.
„Nevím, o čem to mluvíš,“ odpovím, aniž bych spustila pohled z tratě.
Luca pomalu, ale jistě, dotahuje svého protivníka, avšak Oliver se jen tak nevzdává.
„Ty moc dobře víš, o čem mluvím,“ odpoví hlasem bez emocí. Nelíbí se mu moje zbabělost, ale já mám pro ni dobrý důvod.
„Jsi lepší než on. Na rozdíl od něj přemýšlíš a rozumně uvažuješ. Dokázala bys ho porazit s prstem v nose,“ snažil se mě přemluvit, ale zbytečně. Tohle riskovat nemůžu. Ne, když je Luca nejpopulárnější kluk na škole. Sice jsem už závodila, ale byly to takové ty závody, které nikoho nezajímají.
„To je dost nechutná představa,“ podoktnu a nakrčím nos. Mezitím se Luca dostal do vedení. Jak jinak. Teď je vítěz jasný. Vždycky, když se Luca dostane do vedení, začne být agresivní a nikdy nepustí svého protivníka dopředu. A jestliže se Oliver bojí riskovat, už není co řešit.
„Neodpověděla jsi mi na otázku,“ dorážel na mě John a položil mi ruku na rameno. Podívala jsem se mu do očí.
„Já…,“ chtěla bych mu říct pravdu. Párkrát jsem to i málem udělala, ale potom mě vždycky opustila odvaha a já se rozhodla mlčet. Ani v tomhle případě to nebude jiné.
„Nemůžu,“ zašeptala jsem. Musel v mém hlase slyšet bolest, protože jenom kývl a dál to nerozebíral. Rukou mě obejmul kolem ramen a přitáhl si mě k sobě. Až teď jsem si uvědomila, že se třesu, ale zimou to nebylo. Hlavu jsem si opřela o něj a znovu jsem se zadívala na závod. Závodníci se blížili k cíli. Luca byl v čele s Oliverem hned v závěsu, ale bylo jasné, že tenhle závod nevyhraje.
Řidiči projeli cílem a Luca opět vyhrál. Dav propukl v jásot a nejhlasitější byla Lucova parta. Jsou tak uřvaní až mi to leze na nervy.
„Měl jsi pravdu. Jako vždy,“ povím Johnovi.
„Vždycky mám pravdu, dráčku. Na to nezapomínej,“ odpoví a pustí mě. Zatřesu se, když mě opustí jeho teplo. John zamíří k řidičům, kteří si potřásli rukou. Začal se s nimi bavit, ale já je nevnímala. Byla jsem ztracená ve svých myšlenkách.
„Jestli budeš chtít znovu závodit, Luco, budeš si muset počkat, protože si porazil úplně všechny závodníky, co mám,“ uslyšela jsem najednou Johnův hlas. Podívala jsem se na ně. John s Lucou stáli u jeho auta na startu, jako by se připravoval na další závod. Olivera jsem nikde neviděla. Asi už odjel. Ani se nedivím. Luca ho pořádně ponížil, když jejich závod nebral vážně a jenom si s ním hrál. Luca se jenom zasmál.
„Ale já jsem slyšel, že máš svého osobního šampiona, kterého před ostatními schováváš,“ řekl Luca a mně ztuhla krev v žilách. To není možné. John to zařídil tak, aby o mně nikdo nevěděl. Osobně jsem ho o to žádala a on mi slíbil, že se o mně nikdo nedozví. Tak jak?
„Nikdo neví, jak se jmenuje, ani jak přesně vypadá, ale jisté je jenom to, že ještě nikdy neprohrál žádný závod. Proto se mu začalo říkat Tajemný jezdec,“ Luca si dal záležet na tom, aby ho všichni slyšeli. Hned mi bylo jasné, že má v plánu mě vylákat ze skrýše.
„Johne, ty znáš všechny závodníky v tomto městě, takže bych chtěl tohohle Tajemného jezdce vyzvat a pokud tu dneska není, chci, abys mi s ním dohodl závod na jiný den a je mi jedno na jaký.“
Bylo vidět, že si to Luca náramně užívá. John tam jenom stál s nečitelným pohledem. Nedokázala jsem odhadnout, co se mu honí hlavou. Všimnu si, že se na mě koutkem oka podívá, ale já jsem tak překvapená, že se nedokážu pohnout.
„Ale pochopím, jestli odmítne se mnou závodit,“ pokračuje Luca posměšně. „Moje pověst rozhodně není žádný přehnaný blábol. Mohlo by se dokonce stát, že by se náš pan Tajemný jezdec mohl hrůzou rozbrečet.“
Tak. A mám toho akorát dost. Luca to začíná přehánět. Je mi úplně jedno, že uráží mě, ale nikdo nebude urážet Johna. Jelikož se Luca ze začátku zmínil, že jsem jeho závodník, tak je posměch mířen i na něj. A to já nedopustím. Ne po tom, co pro mě všechno udělal. Nasadila jsem znuděný výraz a pomalu se k nim rozešla.
„Nemusíš se bát, Luco. Jsem tady a tvou výzvu přijímám!“ zvolala jsem hlasitě, tak, aby mě každý slyšel.