Za zavřenými dveřmi

14.

Cesta uběhla nezvykle rychle. Celou dobu jsem házel nervózní pohledy na svého spolujezdce, ale Will celou cestu nerušeně spala s kapucí na hlavě. Vypadala tak nevinně a spokojeně, jako by nenesla žádné břemeno na svých útlých ramenech, i když to byla evidentní lež. Když jsme dorazili, nechtěl jsem ji probudit. Měl jsem pocit, jako by konečně našla klid, ale tak jako všechno ostatní, ani tahle její bublina nepotrvá věčně, ale já nechci být ten kazisvět, který zničí její pokojný spánek. Povzdechl jsem si. Stejně nemám na vybranou, pokud tu nechci zůstat do noci, což se mi úplně nechce. Zvedl jsem ruku, položil ji na její rameno a malinko s ní zatřásl.

„Willow, čas stávat. Jsme tady," pověděl jsem, a ještě pro jistotu s ní zatřásl. Něco zamručela a otočila se ke mně zády. Zakoulel jsem očima. Ta holka mi to fakt neusnadňuje.

„No tak, Will, na tohle nemám náladu," dál jsem s ní třásl, dokud na mě nezavrčela a neplácla mě přes ruku. Zase se normálně posadila na sedačce a rukama si promnula oči. Když je zase spustila, rozhlídla se po okolí.

„Proč jsme na závodišti?" zeptala se zcela klidně. Čekal jsem, že začne vyšilovat, ale mile mě překvapila. Je vidět, že to není žádná hysterka.

„Vystup si," rozkázal jsem místo odpovědi a sám jsem vylezl z auta, aniž bych počkal na její odpověď.

Nadechl jsem se svěžího vzduchu a rozhlédl se po okolí. Bylo tu prázdno. Výborně. Aspoň nás nikdo nebude rušit. Udělal jsem pár kroků dopředu a bokem se opřel o kapotu.

„Vysvětlíš mi laskavě, proč jsme tady?" zeptala se Willow trochu podrážděně. Malinko jsem povytáhl obočí, ale jinak jsem nekomentoval.

Will si povzdechla a došla až ke mně. Taktéž se opřela o kapotu vedle mě. Podíval jsem se na ni, ale ona svůj pohled upírala na dráhu. Dokonale jsem mohl zaregistrovat lesk v jejích očích.

„Jsme tu proto, aby ses vzpamatovala," odpověděl jsem jí. Otočila ke mně hlavu s nechápavým výrazem, ale já se od ní odvrátil a upřel pohled na dráhu. „Tohle celé je tvé království. Jenom tady jsi sama sebou. Tady jsi to skutečně ty. A potom... co se dneska stalo, si myslím, že to potřebuješ," narovnal jsem se a směřoval k vyvýšenému místu, známému taky jako rozhledna u startovní čáry. Předtím, než to tady zavřeli, tak tam stáli rozhodčí a všechno sledovali. Je velké tak akorát pro dvě osoby. Ale ještě, než jsem se tam skutečně vydal, jsem se zastavil, otočen zády k Willow. Cítil jsem její pohled zabodávající se do mých zad.

„Dokázala jsi mému bratrovi a všem ostatním, že to ty jsi nejlepší," pověděl jsem a otočil se k ní s úsměvem na rtech. „Tak mi předveď pořádnou jízdu Tajemného jezdce."

Willow mě vhodnou chvíli pozorovala. Asi čekala, že jí řeknu, že to byl jenom vtip, ale já to myslel vážně. Potom se jí po tváří rozlil spiklenecký úsměv. Napřímila se a dala ruku v bok.

„Spolehni se," odpověděla hlasem plným odhodlání i vzrušení.

Dál jsem na nic nečekal a šel na rozhlednu. Když jsem se tam vyškrábal, Will už seděla ve svém autě na startu připravena vyrazit. Stačil jenom signál. A ten jsem jí dal pomocí své ruky. Vystartovala takovou rychlostí, až se za ní zvedal prach. Pozoroval jsem, jak vjela do zatáčky, potom z ní vyjela a vjela na rovinku s postupně zvyšující se rychlostí. Všiml jsem si, že její styl jízdy je agresivnější než minule. Na rovince jela tou největší rychlostí, jakou mohla a v zatáčkách to nebylo jinak.

„Čau chlape. Co tu děláš?" uslyšel jsem najednou vedle sebe. Byl jsem tak ponořený do pozorování Willow, že jsem si ani nevšiml Johna vedle sebe. Nadskočil jsem leknutím a kdyby nebylo zábradlí, málem bych přepadnul.

„Vole, tohle mi už nedělej. Málem jsem dostal infarkt," prskl jsem na něj a snažil se zklidnit svůj zrychlený dech.

John zvedl ruce, jako by se vzdával. „Promiň, nechtěl jsem tě vylekat," omluvil se a podíval se na dráhu, kde zrovna Will vyjela ze zatáčky. „Nevěděl jsem, že se vy dva znáte."

Jenom jsem pokrčil rameny a dál se věnoval její jízdě.

„Co se stalo?" zeptal se zničehonic po chvíli. Překvapeně jsem se na něj podíval.

„Jak to myslíš?" Tuší něco? Nebo snad něco ví?

John se shovívavě usmál a ukázal prstem na šílenou jízdu našeho Tajemného jezdce. Připadalo mi, jako by ztratila kontrolu a snažila se jako šílenec vymáčknout z auta co největší rychlost.

„Její styl jízdy znám jak svoje boty, takže se muselo něco stát, když řídí takhle," vysvětlil a starostlivě se zamračil. Tyhle dva si musí být velmi blízcí, na závodech jsem je vždycky vídával spolu už nějakou dobu. Z nějakého důvodu mě to rozčilovalo. Jemu stačí se na Will jenom podívat a hned ví, co ji trápí. Já si s tím můžu lámat hlavu, jak chci, ale nikdy to nezjistím. Zatnu ruce v pěsti. Ne! Nebudu se chovat jako pubertální žárlivec. Teď se musím zabývat mnohem důležitějšími věcmi.

„Jak to poznáš?" otázal jsem se. Musel jsem to vědět.

„Jede na nejvyšší rychlost, jakou jí dráha dovolí, a to samé platí i pro zatáčky. Už jsem to párkrát viděl a nic jsem neřekl, protože by mě stejně neposlouchala, ale nikdy se mi to nelíbilo." Na chvíli se odmlčí a povzdechne si. „Takhle jede, protože se snaží něčemu ujet. Chce zapomenout a být svobodná. Aspoň na chvíli."

Ponořili jsme se do napjatého ticha s kulisou zvuku motoru. Vím, že čeká na to, až mu to povím, ale upřímně se mi do toho nechce. Nejen, že to z části byla i moje chyba, ale proto, že už nechci vidět ve svých vzpomínkách ten její prázdný pohled. Podíval jsem se na Johna a pozorně si ho prohlédl. V jeho rysech jsem viděl napětí a v jeho očích starost. Opravdu se o ní bál. A mě to štvalo. Přesto si to zaslouží vědět. Pohledem jsem se vrátil na dráhu.

„Dnes byl blbý den. S Willow jsme se ve škole trochu pohádali a potom jsem ji našel, když ji nějaké holky šikanovaly," odpověděl jsem a cítil se kvůli tomu všemu mizerně. Slíbil jsem, že ji ochráním a nedokázal to dodržet. Otec mi vždycky kladl na srdce, že pravý muž své sliby plní. A navíc mě mrzí ta hádka. Moc dobře jsem jí rozuměl a chápal její pocity, protože byly stejné jako ty moje, ale nechtěl jsem si to připustit.

Na svém rameni jsem ucítil ruku. Podíval jsem se na Johna, který se na mě přátelsky usmíval, ale v jeho očích zůstala starost smíchaná se zlobou.

„Netrap se tím. Určitě jsi dělal, cos mohl," pověděl.

Nepomáhalo to. Pořád jsem se cítil pod psa.

Najednou pod námi zastavilo auto. Will vystoupila a podívala se na nás. Oči se jí rozšířili překvapením. Asi si za celou dobu nevšimla našeho neplánovaného návštěvníka. John jí vesele zamával. Will se zamračila, ale stroze mu to oplatila.

„Tak pojď. Zvu vás oba na jídlo," řekl a stiskl mi rameno. Potom slezl dolů a já ho pozoroval. Doskočil na zem a zamířil k Willow. Když k ní došel, objal a zvedl ji ze země. Will mu něco syčela do ucha a on se jenom smál.

Tenhle obrázek mě donutil zamyslet se nad jejími slovy. Možná lidi jenom lžou a ubližují, ale jsou tu i tací, kteří dokážou svou povahou zlepšit člověku den. I když se známe s Will jenom krátce, přesto pro ni chci být tím člověkem. Oba procházíme utrpením, ale každý jinak. A tahle neznámá touha probouzí mou zvědavost. Chci ji poznat, její vlastnosti, oblíbené věci, strasti a minulost. Prostě všechno. A až se mi jednoho dne svěří, budu poslouchat a možná jí povím i svůj příběh, protože bych chtěl mít na tomhle světě aspoň jednoho člověka, kterému bych mohl věřit.