Za zavřenými dveřmi

11.

Ležel jsem na posteli a díval se na svůj telefon. Konkrétně na telefonní číslo. Potom, co jsme se s Willow dohodli, tak jsme si vyměnili čísla, aby mohla zastat práci mé asistentky. Povzdechl jsem si a vypnul telefon. Zíral jsem do stropu a přemýšlel o všem, co se stalo. Popravdě, nevěřil jsem, že mi skočí na tu lež s asistentkou. Když jsem ji viděl na chodbě, jak se jen taktak belhá, byl to pro mě hrozný pohled. A to ani nemluvím o tom všem, co se stalo potom. Prostě jsem věděl, že něco musím udělat. Cítil jsem velkou potřebu ji chránit... pomoct jí. A taky jsem věděl, že Willow by moji pomoc odmítla. I když jsem s ní mluvil jenom párkrát, je mi jasné, že je to ten typ dívky, která se spoléhá jen na sebe. Byl to narychlo vymyšlený plán, a proto se divím, že mi to uvěřila. Ale o tom je zbytečné přemýšlet. Důležité je, že nedovolím, aby jí někdo další ubližoval.

Z mých myšlenek mě vytrhla Luca, který do mého pokoje vpadnul bez zaklepání a nezapomněl za sebou pořádně zabouchnout dveře, kdyby náhodou někdo poslouchal i když rodičům to bylo úplně fuk.

„Co chceš?" zeptal jsem se nepříjemně. Teď jsem na něj fakt neměl náladu.

Luca se na mě zamračil. Nelíbil se mu způsob, jakým se k němu chovám, ale mě to nezajímá. Akorát mě využívá jako svého poskoka, takže ať si trhne.

„Chci, abys mi něco zjistil o té holce," odpověděl mi se stoickým klidem.

„O jaké holce?" dělal jsem hloupého. Bylo mi hned jasné, koho myslí, ale slíbil jsem Willow, že ji ochráním, a to znamená i před mým bratrem.

„Nehraj si se mnou. Víš moc dobře, koho myslím," zavrčel na mě Luca.

Sedl jsem si na okraj postele a podíval se mu do očí. Planul v nich vztek, ale taky zvědavost.

„Chci zjistit všechno o Tajemném jezdci. Ta holka chodí s tebou do třídy tak by to pro tebe neměl být problém," rozkázal mi Luca s jeho autoritativním tónem, který používal na svoje kumpány.

„Co s tím budeš dělat?" zeptal jsem se líně, jako by mě to otravovalo. Ale ve skutečnosti jsem už v hlavě vymýšlel plány, jak udržet Willow co nejdál od něj.

„To není tvoje věc," zavrčel.

Protočil jsem očima. Samozřejmě. Můj tajnůstkářský bratr. Nikdy mi nic neříkal, když to nebylo nezbytně nutné.

„To je daň za to, že si s tím musím dát takovou práci," odpověděl jsem mu nezaujatě. Musím zůstat klidný, aby neměl žádná podezření.

„Fajn," povzdechl si Luca. „Ta holka je docela zajímavá, ale musí se jí připomenout, kdo je tady pánem."

Tohle mě překvapilo. Myslel jsem si, že se Luca soustředí jenom na roztleskávačky, které místo mozku mají vlašský ořech.

„Co jí hodláš udělat?" zeptal jsem se s vykulenýma očima. Tohle rozhodně nevěstí nic dobrého. Luca se povýšeně usmál.

„S takovými holkami jsem měl tu čest. Myslí si, že jim svět leží u nohou a všechno mají na háku. Ale na všechny platí to samé. Pokud zlomíš jejího ducha, stane se z ní poslušný pejsánek, který tě bude poslouchat na slovo," vysvětlil a nezapomněl na mě mrknout.

„Takže ji budeš šikanovat, dokud se ti s pláčem nepodvolí?" optal jsem se.

Luca zvedl ruku a zakýval na mě prstem. „Ne, ne, ne. Nemusíš se bát. Nehodlám jí způsobit nějakou fyzickou újmu," odpověděl. Vůbec jsem to nechápal a začínal jsem z toho šílet.

„Tak co tedy?" vyštěkl jsem na něj. Začal jsem ztrácet trpělivost. Luca mě zpražil káravým pohledem. Najednou si začne hrát na staršího bratra? Ať se jde bodnout.

„Za ty roky na střední jsem zjistil, že na takovéto holky neplatí násilí. Musíš zaútočit na jejich psychickou stránku," vysvětlil mi jak malému dítěti. Než jsem mohl odpověď, Luca se otočil a zamířil ke dveřím.

„Do měsíce se z ní stane moje další hračka," prohodil přes rameno tak nenuceně, jako by konstatoval nějaký fakt. Otevřel dveře, ale než vyšel z místnosti, tak se na mě ještě podíval.

„Ty informace chci mít do konce příštího týdne. Díky," rozkázal a odešel.

Padl jsem zády na postel. Rukama si zakryl obličej. Do čeho jsem se to zase dostal? Mám podrazit Willow a pomoc Lucovi, nebo dodržet slovo a chránit ji, jak nejlépe dokážu? Sundal jsem ruce z obličeje a zavřel oči. Jenom jsem ležel a dýchal. Mezitím jsem se snažil přijít na nějaké logické řešení, které by vyhovovalo všem. Ale ať se snažím sebevíc, na nic nedokážu přijít. Vždycky bude jedna strana trpět. Možná bych měl být konečně chlap a postavit se na vlastní nohy. Zhluboka jsem nasál vzduch a zase ho vyfoukl. Otevřel jsem oči a postavil se na nohy. Dobře, rozhodl jsem se.

Zamířil jsem ke psacímu stolu a sedl si na židli. Zapnul jsem počítač a začal klikat na klávesnici. Promiň, Luco, ale svůj slib dodržím.