Za zavřenými dveřmi

3.

Bože, co jsem to jenom udělala? Vážně jsem to udělala? Vážně jsem seřvala Maxe Millera na veřejnosti? To se ti povedlo Willow.

Místo toho abych zůstala nenápadná, jsem začala novou vlnu drbů. Dnešek stál za nic. Navíc bolest se během dne stala mým společníkem. Už se těším domů. Ještě, že už skončila škola.

Rychle jsem vyšla z budovy, nevšímala si zvědavých pohledů a zamířila na školní parkoviště. Z kapsy jsem vytáhla klíčky od mé největší lásky na světě. V klidu jsem došla až k mému černému dvoumístnému Mercedesu AMG GT S. Je to to jediné, co mi zbylo po smrti táty. Miloval auta. Vlastnil menší dílnu, která byla nejlepší v celém okolí. Naučil mě snad všechno, od základní údržby až po výměnu součástek. Když si koupil tohle auto, což bylo před čtyřmi roky, každý víkend mě vzal na vyjížďku a já to milovala. I to, jak jsme se o to auto starali. Díky němu jsem se začala o auta a závodění zajímat. Hned, jak jsem oslavila šestnácté narozeniny, udělala jsem si řidičák a vyrážela na svá malá dobrodružství s Mercedesem, jako mým společníkem. Díky tomu jsem jednoho dne narazila na prázdnou silnici a tam zkusila jaké to je sešlápnout pedál až na zem. Od té doby jsem začala závodit. Kousek za městem je opuštěné závodiště. No, nedá se říct úplně opuštěné, protože to tam okupují puberťáci z celého města závodící o to, kdo je lepší. A taky někdy o peníze v nelegálních závodech, ale to je vedlejší. Nebo takhle... pro mě je to vedlejší. Já chci všem ukázat, co dovedu. A taky jsem párkrát i dokázala, když jsem nakopala zadky všem ubožákům, co mě vyzvali, protože blbá holka, která má super fáro, půjde snadno porazit, a udělat tak ze sebe machra. Jak ti potom koukali, když jsem je nechala daleko za sebou.

Otevřela jsem dveře na straně řidiče, nasedla, hodila tašku na místo spolujezdce a zabouchla dveře. Strčila jsem klíčky do zapalovače a otočila. Motor se s řevem probral k životu a mně z toho přeběhl mráz po zádech. Dupla jsem na plyn a vyjela z parkoviště na silnici. Přidala jsem a nechala se unášet.

Tohle jsem já. Tohle je moje pravé já. Tady jsem svobodná. Tady jsem, kým chci být, ne kým musím být.

Sundala jsem si kapuci z hlavy, otevřela okýnko a nechala jsem si větrem čechrat svoje vlnité vlasy.

„Jeď rychleji, jeď rychleji!" říkávala jsem vždy tátovy. Táta se jenom zasmál a přidal plyn. Už jako malá holčička jsem milovalo tu svobodu, rychlost, sílu a všechno ostatní, co mi nabízelo auto. Miluju to, ale nese to s sebou smutné vzpomínky, které je někdy těžké snést. Naštěstí dneska je jeden z těch lepších dnů, kdy si jenom užívám zuřivost motoru. Díky tomu jsem na chvíli zapomněla na své problémy a bolesti. Do té doby, dokud jsem nezatočila do mě známé ulice.

Zaparkovala jsem na naši příjezdovou cestu a vypnula motor, ale nevystoupila jsem. Seděla jsem tam a přes sklo se dívala na dvoupatrový dům natřený na světle oranžovou barvu. Nechce se mi tam, ale nemám na vybranou. Po pár minutách jsem si povzdechla, vzala si věci a vystoupila. Když jsem opustila teplo auta, malinko jsem se zachvěla. Zářijové počasí je nezvykle chladné. Rychle jsem zamířila ke vchodovým dveřím, odemkla je, zapadla dovnitř a zabouchla je za sebou. Sundala jsem si boty a zamířila do kuchyně, kde se ozývaly zvuky.

„Ahoj mami," pozdravila jsem, jakmile jsem vešla dovnitř. Stála u dřezu a myla nádobí.

„Ahoj zlato. Jak bylo ve škole?" zeptala se, otočila ke mně hlavu a usmála se.

„Dobrý," zalhala jsem a lhostejně pokrčila rameny.

Zamířila jsem k ledničce a vzala si těstovinový salát, který byl připravený v misce. K tomu jsem si vzala housku, strčila si ji do pusy a ještě vidličku. Všechno jsem si to odnesla nahoru do svého pokoje. Misku jsem odložila na psací stůl, společně s houskou a batoh hodila na židli. Šla jsem ke skříni a převlékla se do černých legín a volného bílého trička. Potom jsem zamířila do koupelny patřící k mému pokoji. Došla jsem až k umyvadlu a podívala se na sebe do zrcadla. Dá se říct, že jsem si na svůj zjev zvykla, ale vždycky mě to dokáže překvapit. Tvář bez líčidel byla akorát zdobená bledostí a tmavými kruhy okolo velkých prázdných očí. Tahle dívka přede mnou se vůbec nepodobala té před smrtí otce. Změnila jsem se, a ne k lepšímu. Ale taky se nedá říct, že k horšímu. Prostě jsem se zasekla a od té doby se nepohnula z místa. Ani nevím, jestli to vůbec dokážu. Máma se snažila pro mě najít pomoc, ale já jsem odmítla. Musím střežit své nejtemnější tajemství a nějaký odborník by na to mohl přijít. To nemůžu riskovat. Ale máma se nevzdávala a donutila mě, abych aspoň brala léky na deprese. Povzdechla jsem si. Někdy mi chybí moje staré já. Před lety jsem byla bezstarostné dítě, které se usmívalo na všechny strany, a mělo pár kamarádek. Ale ty časy jsou dávno pryč a já je nedokážu vrátit zpátky, i kdybych za to obětovala svůj život.

Už jsem nevydržela se na sebe déle dívat a litovat se, tak jsem otevřela skřínku a vzala krabičku s tabletkami proti bolesti. Vzala jsem si dva. Do ruky jsem vzala skleničku na umyvadle a natočil do ní vodu, kterou jsem následně vypila. Všechno jsem vrátila na své místo a došla zpátky do pokoje. Snědla jsem salát a housku a lehla si na postel. Z přemýšlení mě vytrhl zvuk otevírajících se dveří. Otevřela jsem oči a posadila se. Chtěla jsem zavrčet na toho dotyčného, co mě vyrušil, ať vypadne, ale ztuhla jsem, jakmile jsem ho spatřila. Byl to Noah. Můj otčím. Probodával mě nenávistným pohledem a já dostala velký strach.

„To ani nepřijdeš pozdravit, když se vrátím domů?" zavrčel na mě a já se okamžitě postavila. Na sobě měl košili zastrčenou do společenských kalhot a kravatu kolem krku, kterou si uvolnil. Černé vlasy měl rozcuchané a jeho zelené oči si mě nelítostně prohlížely.

„Já... Já jsem tě...neslyšela," zakoktala jsem svou odpověď, ale hned mi bylo jasné, že ho ta odpověď neuspokojila. Došel až ke mně, z jeho dechu jsem ucítila alkohol, a vlepil mi facku. Hlava se mi zatočila do strany, ale jinak jsem se ani nehnula. Když jsem svou tvář otočila k němu, ale nepodívala se na něj, vlepil mi další na druhou tvář.

„Ať už se to neopakuje. Nechceš snad, aby tvoje matka byla smutná, že?" optal se mě výhružným hlasem.

„Už se to nebude opakovat," odpověděla jsem dutým hlasem bez emocí.

Noah se otočil a odešel z mého pokoje. V tu chvíli jsem dovolila svoje nohy podlehnout. Svezla jsem se na zem a nechala slzy téct mi po tvářích, které mi pulzovaly. Nenávidím ho. Nenávidím, nenávidím. Ale hlavně nenávidím svoji slabost, svůj život... nenávidím to všechno. Rozzlobeně jsem si utřela slzy, postavila se, popadla svoji bundu a klíčky od auta a zamířila dolů. Nevydržím to tady už ani minutu. Musím pryč. Po schodech jsem přímo letěla až k vchodovým dveřím.

„Will? Willow kam jdeš?" slyšela jsem za sebou matčin hlas, ale ignorovala jsem ji. Zabouchla jsem za sebou dveře a běžela ke svému autu.

Vlezla jsem do auta a nastartovala ho. Podívala jsem se ke dveřím, kde stála máma a starostlivě se na mě dívala.

„Promiň, mami," zašeptala jsem a vyjela jsem z příjezdové cesty na silnici.

Dupla jsem na plyn a nechala jsem auto ať mě odveze co nejdál odsud.