Za zavřenými dveřmi

13.

Nevrátila se. Hodina dávno začala a ona tu pořád není. Navíc tu nechala všechny svoje věci. Nervózním pohledem jsem pořád těkal k hodinám a už jen počítal minuty do konce. Mám velmi špatný pocit, takže ji chci co nejrychleji najít a ubezpečit se, že je v pořádku. Jakmile zazvoní zvonek označující konec školy, na nic nečekám. Naházím svoje věci do tašky a hodím si batoh přes rameno. To samé udělám i s jejími věcmi a její batoh si hodím na druhé rameno. Vyletím ze třídy nevšímajíc si hlasů, které na mě volají, a rozběhnu se chodbou. Prohledal jsem každou místnost, každý temný kout i holčicí toalety, kde na mě nejednou křičely, ať vypadnu. Nikde jsem ji nemohl najít a začínal jsem být zoufalý. V jednu chvíli jsem uvažoval, že jela domů, ale potom jsem to zavrhl, protože její klíče od auta byly v tašce, a i za tu krátkou dobu jsem zjistil, že by tady svoje milované auto nenechala. Potom jsem si vzpomněl, že u sebe má telefon. Hned jsem vytáhl z kapsy svůj a vytočil její číslo. Nezvedne to, a tak to zkusím ještě několikrát, ale beze změny.

Odevzdaně jsem se potuloval po jedné z chodeb, když jsem najednou uslyšel hlasy. Byly mi povědomé, tak jsem si pospíšil a rychle zahnul za roh. Stihl jsem zahlídnout, jak se s prásknutím zavřely dveře od dívčích šaten. Za nimi se ozýval hluk. To je divné. Dneska je pátek, takže nejsou žádné tréninky ani kroužky. Nikdo by tu už neměl být. Mé instinkty na mě ječely, ať to omrknu a já svým instinktům věřím. Přiblížil jsem se ke dveřím a chvíli poslouchal. Slyšel jsem změť hlasů, ale nedokázal jsem určit, komu patří. Potom jsem taky zaregistroval další zvuky, ale byly moc tlumené, takže nevím, co přesně se tam děje. Vzal jsem za kliku a otevřel. Ztuhl jsem na místě. Přede mnou se odehrávala scéna, u které jsem doufal, že se nestane. Willow, která se nesnažila bránit, upírala prázdný pohled na tři dívky stojící před ní. Seděla na zemi, zády opřená o skřínky, na hlavě neměla svou obvyklou kapuci a z nosu jí tekla krev. Byla tak výrazná na její bledé tváři, díky které vypadala jako duch. Velmi smutný duch. V hlavě jsem uslyšel její hlas říkajíc ta slova ve třídě. Možná jsem právě pochopil, jak to myslela nebo aspoň z části, ale pořád si myslím, že toho o ní nevím ještě dost. Vzedmul se ve mně vztek a zaměřil jsem ho na ty tři. Na jistotu jsem poznal jednu z nich. Tiffany. A ty dvě jsou určitě další roztleskávačky. Zatím si mě nevšimly, ale jakmile jsem hodil tašky na zem a rázným krokem k nim došel, ihned se otočily s naštvanými obličeji připravené odpálkovat každého, kdo by se pokusil vzít jim zábavu. Když ale zjistily, že jsem to já, ztuhly.

„M-Maxi?! Co tu děláš?" zeptala se mě překvapeně Tiffany. Ona tady tomu nejspíš velí.

„To bych se měl zeptat spíš já," zavrčel jsem. Přes její rameno jsem se podíval na Willow, která setrvávala na tom samém místě, akorát svůj pohled upírala na zem.

„Jenom tady ukazujeme té nule její pravé místo," zašvitořila Tiffany tak sladce, až mě z toho začaly bolet zuby. Opřela se o moji hruď a rukou na mé tváři mě donutila se na ni podívat.

„Co kdybychom nechali holky to tady dodělat a my si zašli někam ven?" zašeptala Tiffany svůdně.

Pocítil jsem odpor, ale maminka mě vychovala tak, že k ženám se musím chovat s úctou. I k těm nejhorším. Proto jsem ji jemně odstrčil od sebe a prošel kolem ní a jejích kamarádek k Willow. Klekl jsem si k ní a rukou se dotkl její ledové tváře. Její prázdný pohled se přesunul na mě, ale byla natolik ztracená ve svých myšlenkách, že mě nepoznávala. Nepoznávala nic. Jakoby tady nebyla s námi. Potom svůj pohled nechala opět padnout na zem.

„Maxi, nech tu chudinku být. Nestojí za tu námahu ani čas," promluví opět Tiffany a mě ten její hlásek začíná lézt na nervy.

Přes rameno jsem se na ni podíval.

„Víš, Tiffany, zjistil jsem, že její přítomnost je daleko příjemnější, než ta tvoje s tvými nudnými kecy a přemalovaným obličejem, že bys dokázala trumfnout i klauna," řekl jsem klidně a otočil se zpátky k Willow. Vytáhl jsem čistý kapesník z kapsy a přitiskl jí ho k nosu.

„Cože?" vyjekla. Když jsem jí neodpovídal a dál se věnoval Willow, zafuněla jako býk a odkráčela odsud s těma dvěma v závěsu. Počkal jsem, dokud se s hlasitým bouchnutím nezavřeli dveře, teprve potom jsem si dovolil vydechnout úlevou. Všechen vztek mě opustil a vystřídala ho starost.

„Will?" malinko jsem s ní zatřásl. Nereagovala, ani se na mě nepodívala.

„No tak, Will. Prosím, mluv se mnou," žadonil jsem. Nepoznávám se. Takový jsem nikdy nebyl, a přesto mi v dané chvíli nic jiného nezbývalo.

„Willow, prosím," jednou rukou jsem jí držel kapesník u nosu a druhou ji pohladil po tváři. Will párkrát zamrkala a podívala se na mě už soustředěným pohledem.

„Proč jsi tady?" zašeptala tak, že jsem ji málem neslyšel. Nechci ji takhle vidět. Zlomenou a prázdnou. Radši ať je na mě nevrlá a náladová. To aspoň projevuje nějaké emoce. Tahle prázdná schránka nemůže být ona. Nebo to je přesně to, co se snaží přede všemi schovat za chladnou maskou?

„Přece jsem slíbil, že tě ochráním a já své sliby plním," odpověděl jsem a vzal její ruku, položil jí do dlaně kapesník a nechal ji, ať si ho přidržuje před nosem. Pomohl jsem jí na nohy. Připadalo mi, že trochu vrávorá, a tak jsem ji chytil kolem pasu a vedl ji ke dveřím. Všiml jsem si, že je lehká jako pírko. Do hlavy si ukládám poznámku, že musím sledovat, kolik toho sní za den.

Nechala se jako panenka vést, ani neprotestovala, což mě velmi znepokojovalo. Takovou ji neznám. Vždy se mi jevila jako silná bojovnice. Možná, že to byla jenom další její šaráda. U dveří jsem popadl naše batohy a společně jsme vyšli na chodbu. Vedl jsem ji celou školou až na parkoviště, přitom jsem ji pevně držel u svého boku. Naštěstí jsme na nikoho nenarazili, a tak jsme měli volnou cestu. Když jsme došli až k jejímu autu, položil jsem tašky na kapotu a Willow si otočil čelem k sobě. Odmítala se na mě podívat, a tak jsem jí dvěma prsty zvedl bradu a donutil ji k tomu.

„Jak je na tom nos?" zeptal jsem se.

Will odtáhla kapesník od nosu a opatrně si ho prohmatala.

„Myslím, že dobrý. Krev už neteče a ani mě nebolí," odpověděla a zabořila mi hlavu do hrudi. Šokovaně jsem tam stál a nevěděl, co dělat. Potom jsem se probral a objal ji. Celá se třásla, ale přesto nebrečela. Zavřel jsem oči a sklonil se k jejímu uchu.

„Můžeš klidně brečet, jestli potřebuješ. Nedovolím, aby někdo viděl tvoje slzy," zašeptal jsem, odtáhl se a zabořil jsem svou hlavu do jejích vlasů. Po chvíli jsem uslyšel tiché vzlyky. Sevřel jsem ji ještě pevněji a přitáhl si ji blíž. Byli jsme tak blízko jeden druhému, že by se ani papír mezi nás nevešel. Nevím, proč tohle všechno dělám pro dívku, kterou skoro ani neznám. Ano, je pravda, že je hezká, ale kvůli tomu to není. Asi je to tím, že nás něco spojuje, že máme něco společného. Oba totiž skrýváme své pravé já před světem. Přede všemi, kdo by nám mohli ublížit a natrvalo nás poškodit ještě víc, než jsme teď. To všechno mě asi postrkovalo až k tomuhle všemu.

Po nějaké chvíli se Will uklidnila a odtáhla se ode mě. Setřela si poslední slzy z opuchlých očí a vzala svůj batoh. Začala se v něm přehrabovat a já ji jenom tiše sledoval. Vytáhla z nich klíče a batoh zase zavřela. Chtěla nastoupit do auta, ale já ji zadržel rukou na jejím rameni.

„Mohu?" zeptal jsem se a nastavil dlaň.

Will se mi podívala do očí. Asi v nich hledala nějakou odpověď, ale nedokážu říct jakou. Po chvíli, aniž by odvrátila pohled, mi položila klíče do dlaně. Otočila se a šla na druhou stranu auta. Otevřela dveře a sedla si na sedadlo spolujezdce. Vzal jsem svůj batoh a posadil se za volant. Batoh jsem hodil na zadní sedadlo. Klíčky jsem zastrčil do zapalování a nastartoval. Podíval jsem se na Will, která byla schoulená na sedadle a měla zavřené oči. Zařadil jsem a vyjel z parkoviště. Vím moc dobře, co jí pomůže, takže si uděláme menší zajížďku. Jenom doufám, že to zabere.