Za zavřenými dveřmi

19.

Hvězdná obloha s velkým měsícem svítící na zářivé město, které tuto krásu nedokáže ocenit. Jsem ráda, že nás obloha ctí svou přítomností, protože by se dalo říct, že je to můj jediný důvěryhodný přítel. Vždycky, když se dívám na noční oblohu, připadám si od tohoto místa vzdálená. Tam, mezi hvězdami, pociťuji klid, který mi tak dlouho schází v mém každodenním životě. Ale dneska je to jiné. Dneska tu nejsem sama jako obvykle. Mé tajné místo na rozhledně není asi tak moc tajné, jak jsem si myslela. Koutkem oka jsem se podívala na Maxe sedícího na kapotě svého auta vedle mě, zády opřený o čelní sklo. Také pozoroval hvězdy, ale na rozdíl ode mě nic nehledal, jenom pozoroval. Nemluvil. Neptal se. Jenom čekal. Čekal, až budu připravená. A já stále váhám. Nevím, jestli zvládnu povědět mu o mé minulosti. Samozřejmě prokázal, že stojí na mé straně a je mi oporou tím, že se postavil svému vlastnímu bratrovi. Ale pořád je to těžké. Celé ty roky jsem to v sobě držela, dusila a snažila se zapomenout, ale stačil jeden okamžik a bylo to zpátky.

Otočila jsem hlavu k Maxovi. Upřeně se díval na hvězdy ponořený v myšlenkách. Divím se, že se mu nezačalo kouřit z hlavy. Musím přiznat, že jeho blízkost mě dokáže upokojit daleko víc, než to kdy dokázaly hvězdy. Vzala jsem jeho ruku, která ležela mezi námi, do svých studených rukou. Moje byly oproti jeho velké dlani tak maličkaté. Být venku jenom v lehké bundě a mikině asi nebyl moc dobrý nápad, ale i přes to, že tu byla velká zima a on taky nebyl zrovna teple oblečen, jeho ruka hřála. Přitáhla jsem si ji k sobě do klína a začala si hrát s jeho prsty. Nechal mě. Nechal mě si dělat, co jen chci. Dával mi tolik volnosti, kolik jsem jen chtěla. V mém životě se ke mně takhle choval jenom jeden člověk. Můj otec. Jenom vzpomínka na něj je jako dýka do mého srdce. Moc mi chybí, pořád pociťuji bolest z jeho ztráty. Ale dnes je ta bolest snesitelnější. Uvědomila jsem si, že příčinou tohohle všeho, klid v mé mysli a v těle, mírná bolest, je osoba sedící vedle mě. Taky si myslím, že je načase ze sebe všechno dostat. Povědět mu všechno o svém životě bude těžké a nejvíce se děsím jeho případného odsouzení, ale já takhle už dál nemůžu a nutně to potřebuji někomu říct, i když hrozí, že ho odeženu.

„Slyšel si někdy jméno Gabriel Simmons?" zeptám se ho. Můj hlas zní slabě, ale stačí na to, aby mě slyšel. Ucítím na sobě jeho pohled, ale já jsem příliš zbabělá mu ho opětovat.

„Slyšel," odpověděl šeptem, nechtěl narušit kouzlo tohoto okamžiku, kouzla důvěry, „ale vím toho o něm málo." Přikývla jsem.

„Všichni toho o něm vědí málo, ale já jsem výjimka..." Můj hlas se na konci zlomil. Asi to nedokážu. Asi mu nedokáži říct pravdu. Jeho ruka stiskla mé zkřehlé prsty. Druhou rukou mě objal kolem pasu, zvedl mě a posadil si mě před sebe. Natiskl si mě na jeho hřejivou hruď a tváří se dotkl mé. Uvěznil mě ve své hřejivé náruči a já se pohodlně opřela.

„Nemusíš mi to vyprávět, pokud ti to ubližuje," zašeptal mi do ucha.

Zavrtěla jsem hlavou. „Dlouho jsem utíkala před minulostí a dnešek mi otevřel oči. Dohnala mě a srazila na kolena. Pokud nechci, aby se to dál opakovalo, musím se jí postavit. A první krok je vyřknout ji nahlas," pověděla jsem už o něco pevnějším hlasem a odvahou v mém srdci. Nadechla jsem se štiplavého vzduchu a zase vydechla.

„S Gabrielem jsme se znali už od mala. Naši rodiče byli nejlepší přátelé, takže jsme spolu prakticky vyrůstali. Znala jsem ho snad líp než on sám sebe, ale všechno se změnilo, když od nich utekla jeho matka. Tehdy bylo Gabrielovi deset a mně devět let. Měla nesmyslný sen stát se herečkou," nad tímhle jsem se pozastavila a sarkasticky se zasmála, „poslední, co jsem o ní slyšela, bylo to, že skončila jako servírka v nějakým pajzlu se závislostí na aspirinu. Měla dokonalý život s bohatým manželem a úžasnou rodinou, ale bez mrknutí oka to zahodila kvůli něčemu takovému." Nemohla jsem se přestat smát. Hloupá ženská! Měla milujícího manžela a hodného syna, přesto se rozhodla pro tohle. To snad nikdy nebudu schopná pochopit. Zvážněla jsem.