Za zavřenými dveřmi

15.

Moje duše je jak skládačka. Musíte ji nejdříve složit, abyste se mohli podívat na výsledný obraz. Ale co když některé dílky chybí? Co se potom stane se zbytkem? Někteří říkají, že nevadí, když obraz není úplný, ale to je lež jako věž a věří tomu jenom přehnaně pozitivní snílci. Takže zbývá druhá možnost, pokusit se dílky najít. No jo, ale co když jsou nenávratně ztraceny? Je to divné, já vím. Ani já nerozumím své duši, takže jsem došla k názoru, že už nikdy nebude celá, a tak se aspoň pokusím uchránit to, co mi ještě zbylo. Tedy pokud už není pozdě...

„Will, posloucháš?" najednou jsem uslyšela hlas vedle sebe. Otočila jsem hlavu a pohledem se střetla s Johnovým.

„Promiň, co si říkal?" John si jenom povzdechl a vrhl otrávený pohled na Maxe naproti nám.

„To je takhle často mimo?" zeptal se smutně.

„Řekl bych až neobyčejně často," odpověděl a shovívavě se na něho usmál. Zamračila jsem se na něj. Zrádce jeden!

„Říkal jsem, ať začneš jíst, nebo ti to vystydne," pověděl John a přisunul ke mně talíř, na kterém byl kuřecí sendvič.

Po tom, co jsem dojela svůj osobní závod se svou minulostí, který jsem samozřejmě prohrála, nás John pozval do nedalekého bistra na takový pozdní oběd. S nechutí jsem se podívala na sendvič, který mi určitě objednal John, a přisunula ho blíž k němu.

„Nemám hlad. Klidně ho sněz," řekla jsem a už otáčela hlavu zpátky k oknu, abych se znova ponořila do svých myšlenek, ale John měl očividně jiné plány.

„Vážně? A můžeš mi laskavě povědět, co si všechno za dnešní den snědla, že jsi tak plná?" optal se jakoby mile, ale já cítila jeho vztek vířící pod povrchem.

„Snědla jsem toho hodně," zalhala jsem bez mrknutí oka. John se na mě zamračil. Bylo mu jasné, že lžu, zná mě dobře, ale také ví, že ze mě pravdu prostě nevypáčí.

„Nesnědla vůbec nic," pověděl Max neutrálně. Podíval jsem se na něj, ale jeho obličej byl kamenný a já nedokázala nic vyčíst. Je pěkné, že se stará o moje zdraví, ale to neznamená, že mu odpustím zásah do mých osobních věcí. Zmocnil se mě vztek. Ruce, které jsem měla položené na stole, jsem zatnula v pěsti a naklonila jsem se blíž k němu.

„Nepleť se do toho. Není to tvoje věc," zasyčela jsem na něj a probodla ho nenávistným pohledem. Ani se nepohnul. Jako by byl vytesaný z žuly. Po chvíli se ke mně taky naklonil, takže naše obličeje byly jen pár centimetrů od sebe. Klidně mi opětoval pohled.

„Věř tomu nebo ne, ale už to moje věc je," pověděl zcela bez emocí, jako by žádné neměl, ale já vím, že je to jenom přetvářka, a rukou mi zatlačil na rameno, takže díky tomu jsem se bez své vůle musela opřít zády o opěradlo, „takže začni jíst, nebo tě k tomu donutím, a to tě můžu ujistit, že se ti to líbit nebude." Mrkl na mě a začal se věnovat svému sendviči.

Pohodlně jsem se opřela, založila si ruce na hrudi a na tváři vykouzlila posměšný úsměv. „To si nedovolíš," odporovala jsem dál.

Vzhlédl ke mně a tajemně, a taky trochu zlověstně, se ušklíbl.

„Tak dobře mě neznáš, abys na to vsadila krk," pověděl, položil sendvič na talíř a rukou se opřel o bradu hledíc mi do očí. „Budeš dál pokoušet moji trpělivost nebo si konečně kousneš? Jsou vážně dobré."

Bohužel měl pravdu. Moc dobře jsem ho neznala, takže absolutně netuším, čeho je schopný. Jestli jsem nechtěla vyvolávat nějakou scénu, a tak na nás přilákat veškerou pozornost, zbývalo mi jediné. Zavrčela jsem na něj takovou nadávku, že by se i námořník zastyděl, a začala se nimrat v sendviči. John to celé sledoval s pobaveným úsměvem na rtech, až jsem měla chuť mu ho smazat z obličeje mojí pěstí. Takzvaní kamarádi se proti mně spikli. Fakt skvělý, takže teďka budu pod dvojím dohledem.

„Willow, prosím," uslyšela jsem prosebný tón od Johna asi po pěti minutách hraním si s jídlem.

Povzdechla jsem si. Nesnáším, když takhle John zní. Zní jak štěně prosící o nějakou dobrotu. Nechci, aby si o mě dělal starosti. Proto jsem tedy vzala do rukou sendvič a začala jíst. Určitě by to chutnalo dobře, jak tvrdil Max, ale mně se všechno jídlo v puse mění v popel, takže mi dalo docela práci to celé sníst.

„Chutnal?" zeptal se John potom, co jsem dojedla. Lhostejně jsem pokrčila rameny a zadívala se ven z okna na podmračené nebe. Jak moc se podobalo mé náladě!

„Proč jsi dneska jela jak šílenec, dráčku?" ptal se dál a já ho, i když jsem ho měla ráda, měla chuť poslat na velmi nepěkné místo. Ale místo toho, jako slušná dívka, jsem raději mlčela, neboť vím, že to myslel dobře a chce mi jenom pomoc.

„Vždyť to znáš," pověděla jsem a opřela se hlavou o chladné sklo okna, „snažila jsem se ujet svému bídnému životu, ale byl to jen další marný pokus." Zavřela jsem oči a jen vnímala příjemný chlad, který mě dokázal uklidnit. Najednou jsem ucítila ruku omotávající se kolem mých ramen. Než jsem stihla zareagovat, ocitla jsem se na Johnově hrudi. Po očku jsem uviděla Maxe, jak nás zvědavě, a trochu smutně, pozoruje. Proto jsem zabořila obličej do Johnova krku a nechala se vtáhnout do náruče slibující ochranu a bezpečí.

„Dráčku, a co když se ti to jednoho dne povede? To mě tady necháš samotného? Se všemi těmi amatéry, kteří nemají ani cit pro řízení natož nějaký talent? To mi přece nemůžeš udělat. Mysli na chudáka Johna, který bude smutný a opuštěný, protože jsi ho nechala na holičkách."

Jeho neuvěřitelně směšný monolog mě dokázal potichu rozesmát a když se k tomu přidaly ty jeho směšné štěněčí oči, vyprskla jsem. Abych vám to vysvětlila, John je chlap jak hora a párkrát jsem ho viděla udělat z několik kluků fašírku, takže když na mě jeho zcela mužný obličej upíral ty své malé oči, které se snažil rozšířit, aby vypadaly větší, s nevinným a prosícím pohledem, prostě mi to nedalo a smála jsem se jak pominutá. Na oko uraženě mě jemně od sebe odstrčil a trucovitě si založil ruce na široké hrudi.

„Tak teď se cítím méněcenný. Vždyť tobě na mně vůbec nezáleží," pověděl s vyšpulenými rty a tím ode mě získal ještě větší záchvat smíchu. Už nic neřekl a odvrátil se.

„Johne, moc dobře víš, že tě mám ráda. Jen ta tvoje ješitnost to pořád potřebuje slyšet, aby si tím mohla honit ego," pověděla jsem stále trochu dusící se smíchy a objala ho kolem pasu. Jak jsem dobře věděla, nevydržel to ani minutu a hned mě znova uvěznil ve svém náručí.

„Nebudu ti lhát, dráčku, velmi mi to pomohlo se cítit zase jako pořádný chlap," odpověděl s úsměvem. Podívala jsem se na Maxe, který se na nás díval s divným výrazem ve tváři.

„Děje se něco?" zeptala jsem se narovinu.

Max jen zavrtěl hlavou. „Nic... Jen je to poprvé, co jsem slyšel tvůj smích," řekl a zkoumavě se mi zadíval do očí, „je pěkný." Obdařil mě úsměvem tak zářivým, až mi málem vypálil rohovky. Navíc jsem zčervenala jako rajče, takže jsem od něj stydlivě odvrátila pohled a zabořila obličej do Johnovi hrudi. Tím jsem vyvolala salvu smíchu od obou mužů.

„Idioti," zamumlala jsem s upřímnou radostí, jakou jsem dlouho nezažila.