Abducted [Z.M.]

visiting cemetery

Beatrice's point of view
Dříve, než vystoupím z auta, se kolem mého zápěstí omotají They štíhlé prsty. ,,Až budeš chtít jet domů, tak mi zavolej, ano? Nechci, abys šla pěšky nebo nedej Bože jela taxíkem." požádá mě. ,,Neboj, zavolám ti." pronesu tichým hlasem, načež vymaním svou ruku z jejího něžného sevření.

Naposledy pohlédnu na dvojčata, která spí na zadních sedadlech auta, a poté vystoupím z auta, zavírajíc za sebou dveře. Ve své dlani něžně svírám stonky dvou modrých růží. Neohlížím se na They auto a zamířím k vysoké bráně, jenž je zbarvena do černa a je zdobena různými ornamenty.

Vysoká brána nepříjemně zaskřípe, jakmile ji donutím do pohybu. Ovšem tento nepříjemný zvuk je pouze chvilkový, hned poté mě obklopí naprosté ticho.

Pomalými kroky se rozejdu po štěrkovité cestičce. Rozhlížím se kolem sebe, zatímco si studený vítr hraje s hnědými prameny mých vlasů. V duchu přečtu několik pozlacených jmen, která jsou pro mě cizí. Několik dlouhých minut mi trvá, než se mi podaří nalézt pozlacené jméno, které moc dobře znám. Niall James Horan.

,,Ahoj, Ni." zašeptám a posadím se na špinavou zem vedle náhrobního kamene, před kterým je položeno několik květin a svící. ,,Omlouvám se, že se tady kluci včera neukázali. Mrzí mě to. Ale tvoje maminka si nepřála, aby přišli na pohřeb, tudíž jsem nepřišla ani já. Nechtěla jsem kluky provokovat, že já jsem šla, když oni nemohli." pronesu smutným tónem a sklopím svůj pohled na dvě modré růže, které něžně svírám ve své sevřené pěsti.

,,Vím, že se modrý růže na hrob nehodí, ale když jsem ty růže spatřila, tak jsem si vzpomněla na tvoje modrý oči a musela jsem je vzít." vysvětlím tiše a opatrně položím modré růže mezi ostatní květiny. Zůstanu v naprosté tichosti pozorovat náhrobní kámen, očekávajíc, že mi snad Niall odpoví na má slova - nic takového se však nestane a já i nadále zůstávám obklopená tichem. Bohužel.

,,Chybíš mi, Ni." zašeptám. Mé vidění se rozmazává, protože se do mých očí hrnou horké slzy. ,,Vím, že jsme se dlouho neznali, ale i přesto mi chybíš. Ty jsi byl totiž jediný, se kterým jsem mohla pomlouvat kluky." uchechtnu se tiše - ovšem můj smích je smutný, nikoli veselý. Bedlivě si prohlédnu náhrobní kámen, na kterém se leskne zlaté Niallovo celé jméno. Mé oči již nevydrží nápor slz a první horké slzy stečou po mých tvářích.

,,Nemůžu uvěřit, že už to jsou tři týdny, co nás opustila tvoje veselá duše." zašeptám nevěřícně. Nejsem schopná mluvit nahlas, můj hlas by se totiž zlomil, proto musím šeptat.

,,Chybí mi tvůj smích. Chybí mi tvoje modré oči. Chybí mi tvoje rady. Chybí mi pohled na tebe, jak ses vždycky cpal jídlem. Dokonce mi chybí tvoje prdění a mlaskání." na okamžik se pobaveně usměju, než se můj pobavený úsměv vytratí,

,,Chybíš mi ty celej, Nialle. Nám všem - především klukům. Je to jakoby každej z nich ztratil svou druhou polovinu. Jsou z tvé smrti zničení. A nejhorší na tom je, že nic z tohohle by se nestalo, kdyby mě tehdy Dean umlátil k smrti." zavzlykám zlomeně.

Niall byl pouze můj kamarád, kterého jsem neznala příliš dlouho, ale i přesto mě jeho smrt bolí více, než smrt mojí maminky. Protože její smrt mi nikdo nevyčítal.

,,Omlouvám se, Ni. Tak moc se omlouvám. Je to moje vina. Ten výbuch má na svědomí můj otec. Zanechal tam tehdy krátkej vzkaz. Nebýt mě, tak k žádnému výbuchu nemuselo dojít. Nemusel si skončit v nemocnici s ošklivým poraněním. Nemusel si umřít. Omlouvám se, Nialle. Mrzí mě to. Tak moc. Nesnáším se za to, že jsem tě připravila o život. Nesnáším se za to, že jsem tvé kamarády připravila o přítele. Nesnáším se za to, že jsem tvou rodinu připravila o syna, bratra a strýce. Omlouvám se. Tak moc se omlouvám, Ni. Prosím, odpusť mi. Odpusť mi to." hystericky se rozpláču a schovám svou uplakanou tvář do svých dlaní.