Abducted [Z.M.]

first meeting

Beatrice's point of view
Proberou mě dopadající kapky vody na zem, narušujíc ticho v místnosti. Pomalu otevřu oči, načež párkrát zamrkám a následně tiše zaskučím. Při otevření očí mou hlavou projela ostrá bolest, jakoby mou hlavu někdo prostřelil šípem. Na obličeji cítím pramínek čehosi zaschlého. Nepatrně sklopím pohled, načež zahlédnu na svém triku rudý flek. Ihned poznám, že se jedná o krev, což způsobí zrychlení tepu mého srdce. Pomalu si začínám vzpomínat na poslední chvíle, které se odehrály těsně předtím, než jsem upadla do bezvědomí.

Poplašeně se rozhlédnu kolem sebe. Kde se to právě nacházím? Vypadá to jako sklepní místnost - jedná se o opravdu malý prostor. V místnosti se nenachází žádné okno, tudíž sem neproniká žádné denní světlo. Jediný zdroj světla, který se v místnosti nachází, je malá, slabě svítící žárovka, která visí ze stropu. Pode mnou leží na chladné podlaze matrace, která má nejlepší léta svého života již za sebou - je roztrhaná, špinavá a divně zapáchá. Ostatně matrace, na které sedím, není jediný předmět v této místnosti, jenž tak nechutně zapáchá. Tato sklepní místnost zapáchá sama o sobě.

Přestanu se věnovat prohlížení této sklepní místnosti a zaměřím se na své tělo, které je zkroucené do bolestivé polohy. Kolem mých drobných zápěstí je upevněný stříbrný kov, který mi znemožňuje jakýkoliv pohyb. Pouta jsou propletena mezi starými, zrezlými trubkami, které mě nepříjemně tlačí do zad, což způsobuje, že mé ruce jsou zkroucené v nepřirozené poloze.

Zhluboka se nadechnu, čímž do svých plic nasaju nepříjemný zápach, který v této místnosti panuje. Můj žaludek se zhoupne, dávajíc mi najevo, že prostředí, ve kterém se momentálně nacházím, se mu absolutně nelíbí. Je to tu vskutku odporné.

Copak si já zasloužím něco takového? Proboha, vždyť jsem jen obyčejná studentka, která měla za pár týdnů slavit svoje osmnáctiny v kruhu své rodiny a přátel. Co jsou vůbec zač ti, jenž se v mou osudnou noc nacházeli v té uličce? Drogový dealeři? Členové gangu? Vrazi? Zlodějové? Mafiáni? Nevěřím, že to, co bývá pouze ve filmech, by mohla být skutečnost.

Trochu pohnu rukama, abych mohla změnit svou polohu, ale docílím pouze toho, že se stříbrný kov bolestivě zařízne do mých zápěstí, nad čímž ublíženě zakňučím. I přes bolest, kterou mi pouta způsobila, začnu rukama cloumat jako pominutá. Ty trubky vypadají, že nejlepší léta svého života mají již za sebou, takže by se mi mohlo podařit je vyrvat ze zdi a vysvobodit se. Nebo docílím opačného účinku - svým rukám způsobím horší zranění, než mám teď.

Ignoruju hluk, který svým snažením způsobuju, a dál rukama cloumám jako pominutá. Uplynulo několik vteřin, které se později změnily na minuty - má snaha vyrvat trubky ze zdi byla naprosto marná. Nedocílila jsem žádného výsledku. Jediné, čeho jsem docílila svou snahou, je šílený hluk a znásobení své předešlé bolesti. Zklamaně vydechnu a povolím své ruce, přerušujíc svou činnost.

Znenadání zaslechnu podivný zvuk. Nastražím uši, jako bych byla vycvičený policejní pes. Se zatajeným dechem pohlédnu na těžké dveře, za kterými se ozývají těžké kroky. Někdo sem určitě jde!

Začnu rukama opět cloumat v domnění, že ty odporné, zrezlé trubky povolí a mé ruce budou volné. Hlasité zaskřípání těžkých dveří přeruší mé snažení a způsobí, že mé srdce vynechá několik úderů. Jako v tranzu zítrám na své spoutané ruce, zatímco se můj dech značně prohloubil a strach pohltil mé tělo.

,,Seš docela hlasitá, koťátko." mužský hlas s bristkým přízvukem naruší ticho v místnosti. Jeho slova se odrazí od stěn místnosti, způsobujíc tichou ozvěnu. Jeho hlas je krapet podobný jako těch mužů z mé osudné noci - je podbarvený zlostí, hněvem, agresí a povýšeností. Pomalým tempem otočím svou hlavu, ale pohled mám raději sklopený k zemi. Vidím pouze nohy dotyčné osoby.