Abducted [Z.M.]

it's not nightmare unfortunately, but reality

Beatrice's point of view
Kolem mého zápěstí se omotají Zaynovy štíhlé prsty. Trhnutím donutí mé tělo běžet za jeho. Musíme být rychlí, protože jde o vteřiny. Mé srdce tluče jako splašené. Stále mi pořádně nedochází, co se právě nyní děje. Jediné, co vím, je, že se odsud musíme dostat co nejrychleji ven.

Náhle si uvědomím důležitý fakt. Co ostatní? Byl ve vile ještě někdo jiný, kromě nás dvou? Co dvojčata? Co kluci? Pane Bože, Niall!

,,Zayne, musíme se vrátit pro Nialla!" vyhrknu. Netuším, zda Zayn má slova nezaslechl či je schválně ignoruje, protože je příliš zaneprázděný tím, aby nás odsud dostal co nejrychleji.

,,Zayne!" poslední slovo, které vykřiknu, než se ozve hlasitý výbuh, sotva jsme překročili práh vchodových dveří vily. Jako ve zpomaleném záběru vidím Zaynovo tělo letět ve vzduchu. Naše těla letí vzduchem několik metrů. Následuje drsný dopad na tvrdou zem a tvrdá rána do mé hlavy. Svou hlavou jsem dopadla na velký kámen. Ostrá bolest projela celým mým tělem. Nezmohla jsem nic - nedokázala jsem promluvit, nedokázala jsem zvednout svou ruku, nedokázala jsem udržet otevřené své oči, protože rána do mé hlavy byla příliš silná. Pomalu jsem upadala do bezvědomí.

,,Beatrice! Vzbuď se!" panikaří dívčí hlas. Na mou tvář jemně dopadne drobná dlaň, hned na to z druhé strany. S vyděšeným výkřikem se probudím. Prudce jsem otevřela své oči a posadila se. Můj hrudník se zběsile nadzvedával jako po doběhnutí maratonu. Horké slzy zanechaly mokré stopy na mých tvářích. Zmateně se rozhlédnu kolem sebe, přičemž pokoj osvětluje pouze stolní lampa na mém nočním stolku.

,,Jsi v pořádku? Zase jsi křičela ze spaní. Zdál se ti zase ten sen?" promluví má kamarádka, čímž si zajistí mou veškerou pozornost. Má opravdu vyjímečné jméno - moc se mi líbí. Jmenuje se Theodora, což ve starořečtině znamená; "dar boží". Ale má raději, když jí lidé oslovují; ,,Thea".

Na její dotaz pouze nepatrně přikývnu hlavou na souhlas. ,,Mrzí mě to." povzdechne, ,,Uvidíš, že se to časem zlepší." pohladí mě po mé paži, snažíc se mě utěšit. ,,Kéžby." povzdechnu tiše. Hřbetem ruky utřu své mokré tváře od horkých slz, načež si své zpocené vlasy pročísnu svými prsty, přehazujíc je dozadu.

,,Víš co? Přinesu ti vodu a prášek na spaní, aby ses vůbec vyspala." věnuje mi vřelý úsměv, načež vstane z mé postele a zamíří ke dveřím pokoje. ,,Hned jsem zpátky!" zavolá na mě, jakmile odchází pryč z pokoje. ,,Děkuju!" zavolám na ní dostatečně nahlas, aby mě slyšela. S tichým vydechnutím ze svého těla shodím teplou peřinu. Je mi šílené vedro. Ten sen, tedy spíše noční můra, mi dal/a zabrat.

Bohužel, to není jen tak obyčejná noční můra, ale skutečný zážitek, od kterého uběhl již dlouhý měsíc. Nechápu to. Jedná se o měsíc starý zážitek a mně se o něm zdá stále dokola. Vždy se probudím s vyděšeným křikem, mokrými tvářemi od horkých slz a zpocená jako po návštěvě sauny.

Tato ošklivá noční můra mě nutí přemýšlet nad tím, co se za tento dlouhý měsíc odehrálo. Zhluboka se nadechnu, nabírajíc čerstvý vzduch do svých plic, abych urovnala veškeré své myšlenky.

Nová kapitola mého života začala mým probuzením po tvrdém dopadu na velký kámen. Do dnes netuším, po jaké době jsem se probrala, ale slunce, jehož paprsky hřály mou odřenou pokožku, zářilo na obloze a vila byla v ohořelých troskách. Zoufale jsem se rozhlížela kolem sebe, ale kolem mě se absolutně nikdo nenacházel.

Několikrát jsem beznadějně volala Zaynovo jméno, z čehož mě akorát rozbolela hlava. Ovšem nikdo se na mé beznadějné volání neozval. Do detailů si pamatuju své tehdejší zoufalství. Stále dokola jsem se ptala sama sebe; ,,Kde je Zayn? Kde jsou kluci? Kde jsou dvojčata".