Abducted [Z.M.]

it didn't go as planned

Beatrice's point of view
,,Moc děkuji, že jste mě vzal." přeruším ticho, panujíc mezi námi. Doposud ticho mezi námi přerušovala jen tichá hudba, ozývajíc se z rádia auta. ,,Nemusíš děkovat. O nic přece nejde." mrkne na mě s úsměvem na tváři, přičemž olízne své rty. Plaše se usměju, načež svůj pohled otočím k oknu, pozorujíc míhající se krajinu kolem nás.

,,Kam vůbec cestuješ? Takhle sama? Bez ničeho?" zeptá se, neskrývajíc zvědavost ve svém hlase. Mám se mu svěřit, jakým peklem jsem si musela projít a na jaké lidi jsem narazila? Co když mě nebude brát vážně a bude mě považovat za blázna? Nebo naopak mým slovům uvěří a odveze mě na policejní stanici - nic lepšího by se stát nemohlo.

,,Uhm... Já bych potřebovala odvést na policejní stanici." vydechnu váhavě, přičemž nejistě pohlédnu na jeho tvář. ,,Nevypadáš jako typ holky, co by dělala problémy." krátce mi věnuje svůj pohled, sjíždějíc mě od hlavy až k patě, než jej odvrátí zpět na vozovku. ,,Ne, to jste mě špatně pochopil. Já tam potřebuju, protože chci někoho nahlásit. Zlý lidi, který mě unesli. Jsou to zločinci, mafiáni... Opravdu, nevymýšlím si." pronesu zoufalým hlasem. Jakmile jsem zmínila slovo; ,,mafiáni.", věnoval mi nedůvěřivý pohled.

,,Tak mafiáni, jo? Jak si k nim přišla?" slabě pozvedne své obočí, věnujíc se řízení svého auta. ,,Unesli mě. Opravdu. Nevymýšlím si." pronesu, přičemž se tvářím vážně, aby mi má slova uvěřil, ,,Prosím, svezete mě tam?" zeptám se nadějně. ,,Svezu tě." přikývne na souhlas, ,,Jak se vůbec jmenuješ?" zeptá se se zájmem. ,,Děkuju moc." usměju se vděčně. Z mého srdce spadl obrovský kámen - pocítila jsem nepopsatelnou úlevu.

,,Jmenuju se Beatrice." odpovím na jeho předchozí dotaz, nad kterým se později pozastavím. Proč se mě ptal na jméno? Přece by mé jméno měl znát z novin nebo televize. Copak mě nikdo nehledá? Není po mé maličkosti vyhlášené pátrání nebo tak? Přece musím být pohřešovaná. Máma by mé zmizení nenechala jen tak. Někdo mě musí hledat. Proč by jinak Zayn chtěl, abych skrývala svou identitu?

Svůj pohled přemístím na muže s blonďatými vlasy, řídíc auto. Jakmile zaregistruje můj pohled, tak mi jej oplatí. ,,Jsem Niall." představí se mi, ,,Máš štěstí, že jsem ti zastavil zrovna já." mrkne, přičemž svůj pohled přemístí zpět na vozovku. Lehce se zamračím. Niallova slova vyzněla divně. Otočím svůj pohled k oknu, pozorujíc míhající se krajinu kolem nás.

,,Minul jsi odbočku." informuju Nialla, načež mu věnuju svůj pohled. Obrovská cedule, postávajíc u silnice, jasně značila, abychom zahnuli doprava, pokud míříme do centra města. Ovšem tuto obrovskou ceduli Niall bez povšimnutí projel a jel dál rovně. K mým slovům se stále nijak nevyjadřoval, což ve mně začalo vzbouzet paniku. Ignoruje mě? Pokud ano - proč? Než začnu ve své hlavě vymýšlet různé scénáře, co se teď bude odehrávat, tak Niall promluví.

,,Divím se, že tě Zayn nechal zdrhnout." ,,Koukal celou dobu do telefonu. Vůbec si mě nevšímal." odpovím zcela normálně, aniž bych si uvědomila význam jeho slov. Po několika vteřinách, kdy si v hlavě stále opakuji Niallova slova, mám pocit, jakoby mým tělem projel elektrický výboj. Mé srdce zapomnělou svou funkci - vynechalo několik úderů. Vůbec si nedokážu připustit, že Niall je Zaynův spojenec. Sakra!

I když nejedeme zrovna dvakrát pomalu, pokusím se otevřít dveře auta. Ano, jsem schopná vyskočit i za jízdy, jen abych se zachránila. Ovšem dveře auta jsou zamčené. Mým tělem začal proplouvat strach, pronásledován panikou.

,,Sakra, co to má znamenat?! Pusť mě!" vyjeknu vyděšeně. ,,Kluci mě informovali o tom, že máme v baráku někoho, kdo nám bude na pár dní dělat společnost. Ale fakt mě nenapadlo, že ten někdo bude malý pískle jako ty." zasměje se uvolněně, přičemž na mě pohlédne. Sleduju jeho klidnou tvář s pokleslou čelistí. V mých očích je čirý strach.