Abducted [Z.M.]

may she rest in peace

Beatrice's point of view
Mé tělo je zahřívané teplou peřinou, pod kterou mi začíná být nepříjemné vedro. Kolem mě panuje naprosté ticho - neslyším nic, ani nikoho. Má dehydratace způsobuje nepříjemnou bolest hlavy a vyschlé hrdlo. Slabě pootevřu své oči a skrze chvějící se řasy pohlédnu na rozmazanou tvář, tyčíc se nad mým tělem.

,,Beo?" od stěn pokoje se odrazí chraplavý hlas. Pomalu své unavené oči otevřu. Snažím se zaostřit své vidění, abych neviděla rozmazaně. Mé oči zabloudí k tváři osoby, které patří onen chraplavý hlas. Harry. Na jeho tváři se objeví spokojený úsměv, jakmile s ním na pár vteřin navážu oční kontakt.

,,Už hodinu tu sedím a čekám, kdy se probereš. Jak se cítíš?" opatrně se posadí na kraj postele, na které ležím. ,,Zmateně a unaveně?" odpovím neurčitě tichým hlasem. Můj mozek se mnou momentálně odmítá spolupracovat - nedokážu si vzpomenout na to, co se stalo.

,,Pochopitelně." uchechtne se tiše, ,,Pamatuješ si, co se stalo?" pozvedne své obočí. ,,Mhm... Ne. Nemůžu si teď vzpomenout. Bolí mě hrozně hlava." zašeptám, ,,Potřebuju se napít." dodám tichým hlasem.

,,Takže si nepamatuješ, jak si byla postřelena?" zeptá se, přičemž natáhne svou paži k nočnímu stolku, na kterém je položena sklenice vody. Pomalu se posadím, s čímž mi Harry pomůže. Následně sklenici vody přiloží k mým rtům a opět mi pomůže se napít. Hltavě se napiju - studená voda proklouzla mým krkem až do mého žaludku a příjemně mě osvěžila.

,,Děkuju." vydechnu tichým hlasem, načež se položím zpět zády do měkké matrace. Harry odtáhl sklenici vody od mých rtů a položil jí na své původní místo - noční stolek.

,,Dej mi chvíli si na něco vzpomenout." zhluboka se nadechnu, načež na pár vteřin zavřu své oči, než je opět otevřu. ,,Podle toho, co mi řekli Liam se Zaynem, tak tě postřelil tvůj otec. Vzpomínáš si?" slabě pozvedne své obočí. Několik dlouhých vteřin mlčím, než na jeho dotaz nepatrně přikývnu hlavou na souhlas. Pomalu si vzpomínám.

Kulka, která mě zasáhla do břicha, měla původně zasáhnout Zayna. Pamatuju si, že Liam stiskl spoušť své zbraně dříve, než můj otec. Liamova kulka zasáhla předloktí mého otce, což způsobilo, že otec minul svůj cíl - Zayna. Sice minul svůj cíl, ale přece jen se trefil. Do mě. Po zasažení kulky do mého břicha si pamatuju pouze to, jak Zayn zachytil mé tělo kousek nad zemí, něco mi říkal, ale já jeho slova nedokázala vůbec vnímat a ještě jsem jej viděla dvojitě.

Jak dlouho jsem byla mimo? A co je s dvojčaty? Hlavně s Katie, která si prošla menším úrazem hlavy? A co je s tátou? Zabil jej Liam? Jak teď získám odpovědi na své dotazy? Doufám, že Scott není mrtvý.

,,Beo?" osloví mě Harry - jeho oslovení a následný něžný dotek na mé tváři mě vyruší z mého krátkého zamyšlení. ,,Mhm?" brouknu na znamení, že jej poslouchám. ,,Neposloucháš mě, co?" spíše zkonstatuje, než se zeptá. ,,Promiň. Ty si něco říkal?" pohlédnu na něj s omluvným výrazem ve tváři. ,,Jo." uchechtne se, ,,Ošetřil jsem ti tu ránu na břiše a staral se o tebe, proto si byla mimo týden, kdybys-" ,,Týden?!" přeruším jej svým překvapeným vyjeknutím. Pokusím se posadit - ovšem Harry můj pokus zmaří. Jeho velké dlaně se ocitly na mých ramenou, nutíc mě lehnout si zpátky.

,,Lež, aby ti nepraskly stehy na břiše." zamumle, ,,Proč tak vyvádíš kvůli týdnu? Důležitý je, že jsi na živu. Když tě sem kluci přivezli, tak si neměla puls. Máš opravdu štěstí, že jsi teď tady. Tvůj život visel na vlásku. Zayn byl úplně bledej. Myslím si, že se o tebe bál." mrkne. Zatvářím se překvapeně.

Jsou Harryho slova pravdivá? Opravdu se o mě Zayn bál? Je těžko uvěřitelné, že samotný Zayn Malik měl o mě strach. Ale neříká se náhodou, že když člověk umře, tak spatří bílé, ostré světlo na konci tunelu a také se mu promítne celý jeho život? Nic takového jsem nenažila anebo si to alespoň nepamatuju.