Abducted [Z.M.]

i made it, i am back home

Beatrice's point of view
,,Děkuju." usměju se vděčně na postarší čísnici, která přede mě položila šálek čaje, jenž jsem si objednala. Svými dlaněmi obejmu porcelánový hrnek, ze kterého se kouří, abych aspoň trochu zahřála své promrzlé ruce.

Do oken této menší kavárny, do které jsem se zašila, bubnují těžké kapky deště. Venku řádí opravdu ošklivé počasí - již od rána prší a fouká silný vítr. Potřebovala jsem se aspoň trochu zahřát, tudíž jsem do této kavárny zavítala velmi ráda. Hned při vstupu do kavárny mě obklopilo příjemné teplo a do nosu mě udeřila vůně kávy. I přesto, že kavárna praskala ve švech a personál kavárny moc nestíhal, se pracovníci chovali mile a usmívali se.

V této kavárně jsem skončila, protože jsem utekla z domova - kvůli hádce s mámou. Potřebovala jsem někam vypadnout, abych přišla na jiné myšlenky. Je to poprvé, co jsem utekla z domova. Zkrátka už jsem mámina slova nevydržela poslouchat.

Poslední dobou se s mámou hádáme velmi často. A proč? Jednoduchý dotaz, na který je ještě jednodušší odpověď. Kvůli Zaynovi. Kryju jej.

V ten den, kdy jsme se Zaynem odjeli z hotelu a zastavili u toho skromného obchodu, jsem po zjištění, že je auto odemčené, jednoduše utekla. Z auta jsem rychle vystoupila a prostě utíkala. Jelikož jsem nevěřila projíždějícím autům - kvůli poslední zkušenosti, kdy jsem stopla Niallovo auto, tak jsem dala přednost útěku po svých. Nechtěla jsem riskovat, že bych znovu stopla auto, patříc někomu ze Zaynových lidí.

Prostě jsem utíkala. Nic jiného mi ani nezbývalo. Jelikož jsem nevěděla, kam utéct, a nenapadlo mě nic lepšího, tak jsem utekla do toho hustého lesa, který byl kousek od toho skromného obchodu. Během svého útěku jsem se neustále otáčela, ujišťujíc se, zda Zayn stále nevyšel ven z toho skromného obchodu. Byla jsem naplněná obavami, že mě Zayn spatří utíkat a rozběhne se za mnou.

Až po pár minutách, kdy jsem běhala po hustém lese, jsem našla odvahu zastavit. Zapřela jsem se dlaněmi o svá stehna, zhluboka vydýchávajíc svůj pár minutový běh. Jakmile jsem uklidnila svůj splašený dech, tak jsem se dala znovu do pohybu.

Svého útěku jsem začala litovat v následných minutách. Bloudila jsem po lese jako zatoulané štěně a nemohla najít cestu ven. Bála jsem se, že budu muset v lese strávit noc. Být v lese přes noc, v naprosté tmě a nevědět, odkud se může kdykoli něco vynořit, je jednou z mých nejhorších nočních můr.

Po hustém lese jsem bloudila pár dobrých hodin určitě, protože jsem sledovala slunce, jak pomalu zapadalo za vysoké stromy. Litovala jsem se a naříkala - neměla jsem od Zayna utékat. Kdybych svým zoufalým pláčem nepřilákala pozornost staršího páru, který se očividně rozhodl v tehdejší pozdní dobu vydat na procházku po lese, tak v tom lese strávím noc.

Ten pár se mi představil jako Susan a Peter Smithovi. Vzali mě k sobě domů, kde mě obsloužili horkým čajem a menším občerstvením, i přesto, že jsem slušně odmítla. Kromě menší pohostinosti mě u nich doma čekal také krátký výslech.

Vyptávali se, co se mi stalo, proč jsem plakala, jak jsem se dostala do toho lesa, zda mi někdo ublížil. Jejich dotazů jsem měla nad hlavu - bylo jich příliš. Jako poslední dotaz zazněl, zda jsem ta nezvěstná dívka jménem Beatrice Wilkinson, která se již přes týden pohřešuje. 

Všechny jejich dotazy jsem zodpověděla, ale ne pravdivě. I přesto, jak moc mi Zayn ublížil, jsem jej nechtěla dostat do potíží. Vím, že jsem ještě před pár dny prohlašovala, že Zayna nahlásím na policejní stanici, jakmile se mi podaří od něj utéct, ale tento nápad se nějak rozležel v mé hlavě - rozmyslela jsem si jej.