,,Proboha, co jsi s tím psem dělal?!" Vyjekla na něj nějaká otravná ženská, hned jak vešel do dveří. ,,Co je vám do toho?" zabručel na ni nepříznivým tonem a snažil se vypadat normálně a co nejméně nápadně. I když s postřeleným psem v náruči to moc nešlo. ,,Kde je tady někdo, kdo by mu to ošetřil?" Zeptal se už příznivěji a doufal,,že nebudou další výčitky z úst té ženské, která na něj nevěřícně koukala. Ale ta odpověděla už velice zřetelně a příznivě mu sdělila, že má jít pořád rovně a pak zabočit doprava. Tam prý budou bílé dveře a na ty má zaklepat. Když poděkoval a šel tam, kam mu poradila, cítil na sobě ještě pár zvědavých pohledů. Bylo mu to sice nepříjemné, ale nedal na sobě nic znát.
Když klepal na bílé dveře s pozlaceným nápisem Veterinární klinika poněkud znervozněl. Věděl, že co nevidět budou následovat další vyčítavé pohledy a dotěrné otázky na které bude muset bohužel odpovědět. Když se dveře otevírali pomalu si srovnával v hlavě co řekne. Už otvíral pusu, aby sdělil, že prvně mají toho psa ošetřit, než ho začnou vyslýchat, ale zatajil se mu dech. Ve dveřích stála povědomá tvář a její oči se zaleskly a ústa rozšířila do údivu, když ho spatřila. Poznal ji. ,,Ahoj Izabelo." Zašklebil se na ni přes pozdrav, který k ní ačkoliv nerad vznesl. ,,Alexi..." Odpověděla mu stále udivená Izabela. Znal ji dlouho a proto nebyl rád, když ji někde potkal. Věděla o něm příliš mnoho a v určitých situacích to nebylo vůbec dobré. Izabela byla postarší žena ve středním věku. Každého uchvátily její dlouhé havranní vlasy, které jí splývaly do půlky zad. Obvykle je nosila rozpuštěné, ale dnes je měla sepnuté do elegantního drdolu. Také její obličej, který vypadal stále svěže a mladě působil velmi věrohodně. Ale Alex věděl, že Izabela není úplný svatoušek. Tak jako ona jeho, znal i on ji. Ale byla pravda, že v některých situacích mu byla nápomocná. A teď by mu pomoct opravdu mohla. ,,Co tu děláš?" Usmála se na něj už vzpamatovaná Izabela. ,,To bych se měl ptát spíš já tebe, ne?" Velice rád ji odpověděl, ale tak, aby na něm nebylo poznat, že každou chvíli po ní něco bude chtít. ,,Jistě, to máš pravdu. Měla bych ti to vysvětlit. Ale nejprve ošetřím tady tohohle roztomilého pejska a ty mi zatím u kávy popovídáš, co se stalo." Nevěřícně se na ní podíval, ale přikývl. Věděla to. Vždycky poznala, když po ní něco chtěl. Nemusel ani otvírat ústa a ona už mu odpověděla. A zase neutrálně. Jako vždy. Nikdy nevěděl jestli mu pomůže nebo ne a dnes to nebylo o nic lepší.
Když vešel do malinké ordinace musel se usmát. Vždycky, když mluvil s Izabelou toužila po tom mít svou vlastní ordinaci. Jenže nevěděl jakou a že zrovna veterinární by ho ani ve snu nenapadlo. Ale přál jí to. Izabela byla spokojená s tím, jak si to tu prohlížel. Převzala od něj Merlina a položila ho na ordinační stolek. Nasadila si rukavice a do rukou vzala potřebné věci, aby ho mohla bez komplikací ošetřit. ,,Přežije to?" Zeptal se jí Alex. Izabela sebou při té otázce trhla. Kolikrát tato slova od něj slyšela. Ale dnes ne, dnes si nebude připomínat svoji minulost. Dnes je tady Alex za jiným účelem, než kdy jindy. Podívala se na něj. Upíral na ni své hluboké modré oči, podle kterých vždy poznala, jak se zrovna cítí. Neměl starost o toho psa, měl starost docela o něco jiného..Nebo snad někoho? ,,Ta rána je hluboká, ale myslím, že to zvládne." Odpověděla mu a vrátila se zpět k ošetřování. Když Merlinovi vyňala kulku, zašila otvor, který vytvořila a poraněné místo obvázala a zalepila, zavolala nějakého muže, který pejska převezl jinam. Poté si důkladně umyla ruce a šla uvařit kávu, do dvou hrníčků. Pro ni a pro Alexe. Poté jeden hrníček postavila před Alexe a sama si sedla naproti němu. ,,Tak mi pověz, co se stalo Alexandře." Dívala se na něj svýma oříškovýma očima.
Nemohl jí zalhat, poznala by to. Nezbývalo mu nic jiného, než říct pravdu, ale nemusí ji přece říct celou. ,,Měl jsem jednu zakázku. Ale přišli mi na to a Fejar na mě nasadil jednoho chlápka." Izabela sebou trhla. ,,Pořád máte spadeno na Fejara?" Alex se na ni důkladně podíval. Má jí prozradit víc? O to tu přeci nejde. Musí se z toho nějak vykroutit. ,,Ano, ale to teď není podstatné." Podle toho jak pohybovala rty mu bylo jasné, že chce něco říct, ale nedal jí příležitost. Pokračoval dál. ,,Dopadl mě a když jsem před ním utíkal vzal jsem to v jedné ulici přes zahrady. Nikdo tam obvykle nebývá, ale dnes tam seděla nějaká holka. Viděla nás. Ten chlápek se jí chtěl zbavit. Já mu v tom však zabránil, ale on mi utekl." Nevěřícně se na něj dívala a podle jejího pohledu usoudil, že má strach. Neměl by tu vůbec být. Ohrožuje všechny, kdo s ním jsou. ,,A ta holka?" Zeptala se nakonec. ,,Sedí před budovou v autě a nejspíš spí. Ten pes je její, kulka minula a zasáhla jeho. Měla sakramenský štěstí." Alex se o Nele bavit nechtěl, věděl že tohle mu Izabela vyčte. Měl ji tam nechat a věděl to, jen měl prostě nutkání jí pomoct. A teď do toho byla zapletená taky. Místo pomoci ji spíš ublížil. Ale o tom ještě nevěděla a on měl v plánu to tak co nejdéle nechat. ,,Alexandře! Víš jaké je to riziko?! Tu holku si do toho pěkně zamotal!" Zopakovala to, o čem před chvílí Alex přemýšlel. Vstala a vydala se k oknu. Přešlapovala z místa na místo a vypadalo to, že přemýšlí. Alex v to aspoň doufal. Byl v pekelné situaci a sám by to zřejmě nezvládl. ,,Dobře, pomůžu ti." Odpověděla nakonec. ,,Ale mám podmínku." ,,Sem s ní." Řekl až příliš rychle a radostně Alex. ,,Ta holka..." ,,Nela." Opravil ji. ,,Tak Nela, nebude vědět víc než bude nutné. Ber nebo nech být." Řekla s velice vážnou a trošku nazlobenou tváří Izabela. Alex se bolestně zatvářil. Další lži a další zmatek. Ale co jiného měl dělat? Sám to rozhodně nezvládne. ,,Platí."
