Když vyběhl z budovy spatřil Nelu jak sedí u auta s pokrčenýma nohama a pláče. Zastavil se. Pohled na trápící se dívku ho bodal u srdce. Chvíli na ni jen tak koukal. Tak moc mu přirostla za tak krátkou dobu k srdci. Nechtěl aby se trápila. Je vůbec možné, aby si člověk získal sympatie toho druhého, za tak kratičkou dobu? Za necelý den? Kdo ví, každopádně on to tak cítil. Nebyl si jist jak to má ona, ale jemu k srdci přirostla. Připadal si, jako by ji znal věčnost. Pomalu se odlepil od země a vydal se k ní. Ani na něj nepohlédla. Jen viděl, jak se jí těžce zvedají ramena od pláče. Připadalo mu to jako chvějící se moře toužící po doteku. Sedl si vedle ní.
,,Nelo...?" Zkusil na ni promluvit, ale ona nereagovala. Ani se na něj nepodívala. Jen brečela moře slz. Odkryl jí vlasy z tváře, vzhlédla k němu. Povedlo se mu to. Měla uplakané oči a rozmazanou řasenku, ale i přes to všechno byla pořád krásná. Vzlykla. Nevěděl jestli smí, ale ptát se jí nehodlal. Objal ji. Neprotestovala, naopak, schoulila se do jeho náruče a vzlykala dál. ,,To bude dobrý Nelo" Utěšoval ji a zároveň výskal ve vlasech. Vzhlédla k němu: ,,Víš Alexi... Je toho prostě za celý den až moc. Připletla jsme se do něčeho.. Vlastně ani nevím do čeho. Nějakej chlap mě chtěl zabít, postřelil Merlina, nevím kdo jsi ty a ještě k tomu všemu, mi oznámíš tohle! To mě chceš snad hlídat nebo co?!" Křičela.
,,Psst.." Dal jí prst přes ústa a položil její hlavu na své rameno. Nebránila se. Nějakou dobu takhle vedle sebe seděli. Bylo jim jedno, že se opírají o auto, že sedí na zemi. Tu chvíli jim bylo jedno naprosto vše. ,,Je to osud?" Zeptala se. ,,Co?" Nechápal zprvu její otázku Alex. ,,Jestli je tohle osud? To naše setkání, to co se stalo Merlinovi.. Prostě tohle všechno?" ,,Nevím. Možná ano, možná ne. Každopádně se s tím musíme poprat. Ty se s tím musíš poprat Nelo. Život ti naložil tuhle dávku adrenalinu a ty ji musíš přijmout. Nejde říct ne, nechci to. To prostě nejde,s talo se to a ty se s tím budeš muset vypořádat. Ale pokud mi pořád budeš utíkat, nepovede se ti to. Chci ti pomoct, ale ty se nenecháš. Musíš pochopit, že už zkrátka a dobře nejsi malá..." Začal filozofovat Alex.
,,Jaká dávka adrenalinu?" Přerušila ho nechápavým tonem Nela a zvedla hlavu. Dívala se mu přímo do očí. Těžce polkl. Uhl pohledem, nemohl se na ni dívat. ,,Alexi tak slyšíš?!" Dodal si odvahu a pohlédl na ni. Střídali se v něm zvláštní pocity. Opravdu mu připadala povědomá. ,,Časem uvidíš.." Řekl rozhodně a nesnažil se skrýt, že jí něco tají. Vzdychla a prudce se zvedla ze země. Díval se na ni. Čekal co udělá dál. ,,Měla bych si stopnout taxík." Řekla nakonec a se smutným výrazem ve tváři se pomalu vydala rovně po silnici. Chvilku mu trvalo, než mu došlo, že opravdu odchází. Zvedl se a rozběhl se za ní.
