Srdce mu bilo jako o závod. Díval se na mrtvého muže před sebou a pocity se v něm protichůdně střídaly. Měl silnější tep a rychleji dýchal. Tohle neudělal již hodně dlouho. Těžce polkl a opatrně se k němu naklonil. Opravdu už nedýchal. Odvážil se mu vzít revolver z ruky. Aspoň má nějakou zbraň. Podíval se přes zídku, kde se krčil a zjišťoval, zda si nikdo chybějícího kolegy nevšiml. Naštěstí mu štěstí přálo.
Proplížil se mezi zbývajícími zídkami a proklouzl dovnitř budovy. Rozhlédl se. Vevnitř to vypadalo mnohem lépe než zvenku. Připadal si jako ve filmu. Ostatně již po několikáté za tento den. Stropy byly vysoké a lemovaly je mohutné oblouky s freskami malých andělíčků. Připadal si jako v kostele. V historickém kostele, který již dlouho byl skryt před lidskou dychtivostí a zvědavými zraky. Alex stál pozorně na pokraji veliké chodby z které vedly snad patery dveře. Byl v rozhodnutí, které z nich si vybrat.
Popošel k prvním dveřím a zaposlouchal se. Nic se neozývalo, zkusil to i u druhých, také nic. Třetí, čtvrté i páté byly taktéž tichounké jako ty předešlé. Zamyslel se, tohle přece není možné. Venku tuto mohutnou budovu hlídají namakaní muži s revolvery a uvnitř ani dušička. Dokonce i bezmocný pláč Nely byl v nedoslechu. Bylo mu to sice divné, ale rozhodl se zkusit hned první dveře. Pomalu je otevřel a zamyšleným pohledem nahlédl dovnitř. Zmateně se podíval ještě jednou. Ne, tohle přece není možné.
Podlaha, zdi i stropy byly lemované malými kostečky, které jako by vypadly od jinud. Zmateně se rozhlédl kolem sebe. Najednou ty kostečky byly všude! Nevěřícně pobíhal a otevíral další a další dveře. Všude kostečky. Začala se mu bolestně točit hlava. Všude kam dohlédl, kam sklopil zrak, všude viděl jedno a to samé. Zmoženě doklekl na podlahu. Šátral očima všude kde se dalo, bezvýsledně. Jeho zrak registroval pořád dokola černobílé kostečky.
,,Nee!!" Chytil se oběma rukama za hlavu a začal křičet, jako o život. Velmi silně to působilo na jeho psychiku. Začínal mít pocit, že se brzy zblázní. ,,Dost!" Křičel bezmocně a točila se mu hlava. Poraženecky zavřel oči. Tohle bude konec. Najednou zaslechl něčí pronikavý smích. Ale nemohl se přinutit otevřít oči. Ucítil, jak ho někdo pevně chytil za ramena. To ho přece jen donutilo oči alespoň malinko pootevřít. Zjistil, že kostečky jsou pryč a vypadá to tu stejně jako, když sem vešel.
Otevřel oči úplně. Ohlédl se, aby zjistil kdo ho tak pevně drží za ramena. Byli to dva muži ve výrazně barevném oblečení. Kdyby nebyl zmatený, možná by se tomu i zasmál. Vypadali jak klauni. Znovu se rozhlédl, aby zjistil, zda je všechno opravdu takové, jako když sem vešel. Bylo. Podíval se před sebe a spatřil známou tvář. Lekl se a začal sebou zmítat. To mu však nepomohlo, oba muži ho drželi velmi pevně. Připadal si velmi oslabený, nechápal však proč. Znovu se podíval na velmi známou osobu před sebou.
