Takto zněla věta, kterou pronesl onen neznámý muž, mířící na ní smrtelnou zbraní. Jeho slova jí v hlavě zněla pořád dokola, jako ozvěna, jenž nechtěla utichnout.
Připadala si jako ve špatném snu, ze kterého se nelze probudit. Zmocnila se v ní ještě větší panika a strach. Strach, který ještě nikdy nezažila. Bála se o svůj život. Nevěděla, jaké budu mužovi činy v příštích sekundách.
V tu chvíli nevěděla vůbec nic. Proč tady vlastně sedí, proč neutekla, když vycítila nebezpečí, proč si tu knihu četla na zahradě, proč proti ní sakra někdo míří pistolí!
Byla tak zmatená a bezmocná, že se jí udělalo špatně a ona chtěla jediné - být daleko odsud. Nechtěla být svědkem té honičky, kterou před chvílí viděla. Nechtěla nyní kvůli hloupému pohledu přijít o život.
Znovu pohlédla neznámému muži do tváře. Chtěla si zapamatovat každé jeho rysy. Pokud z toho vyvázne živá a zdravá, mohlo by se jí to hodit. Nevěděla proč, ale měla nutkání si ho zapamatovat.
Když se dívala se strachem v očích, ale s jistým odholáním na neznámého muže, vynořil se z rohu ten muž, který před chvílí utíkal před mužem, jenž ji měl pravděpodobně v plánu zabít.
Skočil po něm, nečekal to však a zmáčkl spoušť. Nela měla pocit, že nastal její konec. Slyšela výstřel někde blízko ní. Nevěděla však, jestli mířil mimo, nebo zasáhl nějakou část jejího těla. Bylu v určitém panickém transu.
Uslyšela silné zakňučení. Podívala se směřem odkud se zvuk ozýval.
,,Merline!"
Vykřikla úžasem i úlekem nad svým postřeleným mazlíčkem. Do očí se jí nahrnuly slzy zmatku a lítosti.
Tohle se nemělo stát, měla to být ona. Nejraději by vše vrátila zpátky a šla si číst jinam.
,,Uteč!"
Zakřičel na ni ještě pořád zápasející muž, který jí zřejmě zachránil život.
Viděla mu do tváře.
Nebyl to muž, byl to kluk snad o něco starší než ona. Mohlo mu být zhruba devatenáct let a byl celkem pohledný. Na Nelu se díval jasně modrýma, hlubokýma očima. Jeho blonďatá hříva vlála ve větru jako hříva mocného krále zvířat.
Když ho muž s pistolí - vlastně teď už bez pistole - zasáhl pěstí do břicha, zkřivily se mu rty bolestí a ona viděla ďolíčky, které se mu pokaždé vytvořily. Zatoužila vidět jeho úsměv. I přes černé tričko, které měl na sobě, byly vidět vypracované svaly a jeho široká ramena. Koukala na něj v silném úžasu a zalíbení.
,,Tak uteč, do hajzlu!"
Vyjekl na ni podruhé a ona pochopila, že pořád stojí jako solný sloup na místě.
Sebrala všechnu sílu, kterou v sobě měla a rozběhla se schovat za mohutný bazén, který stál uprostřed zahrady. Dál nemohla, byla příliš na mušce a ještě pořád v nebezpečí. Na silnici neviděla, jen slyšela silné oddechování dvou neznámých tváří, které spolu zuřivě zápasily.
Podvědomě si přála, aby vše utichlo, ale takhle aspoň věděla, že modrooký kluk, který jí zachránil život, je pořád živý. Věděla, že to má předem prohrané, byl přece o tolik let mladší než ten agresor. Ale přesto všechno mu držela palce.
Nechtěla aby mu ublížil, byla mu vděčná a chtěla mu poděkovat. Poděkovat za to, že rána ze zbraně neskončila v ní. Podívala se směrem k Merlinovi, chraptivě a nepravidelně dýchal. Musí mu přece nějak pomoct, nemůže ho nechat zemřít. Milovala svého pejska. Neuměla si představit, že o něj přijde.
Najednou do ní začala proudit odvaha a touha pomoct. Odvážila se zvednout a nakouknout na silnici, odkud se nepřestávaly ozývat silné rány a nadávky. Bylo to zvláštní, ale modrooký kluk byl v přesile.
Nikdy v životě by ji nenapadlo, že zhruba devatenáctiletý kluk dokáže vzdorovat ranám dospělého muže. Byla překvapená. Ani jeden z nich si jí nevšímal, byli zabráni do souboje. Rozhodla se, že pomůže Merlinovi i tomu neznámému klukovi.
Rozhlédla se kolem sebe. Pistole ležela kousek od Merlina, kam ji odkopl ten kluk, když se začali prát. Odhodlala se, sebrala ji a zastrčila si ji do kalhot. Byla rozklepaná, ale rozhodnutá. Prvně musí pomoct Merlinovi.
