Před třemi měsíci, v osudný den Nela také seděla v zahradě na lavičce a pročítala si novou knihu, od které nemohla odtrhnout oči. Měla romantickou duši a tyto knihy jí přinášely potěšení.
Mnohokrát kvůli nim postávala před malým knižním obchůdkem uprostřed náměstí, aby si mohla vybrat z nového zboží tu, která by jí padla do oka.
Možná díky knihám byla tak rozumná a měla zásobu vět a slov, které vždy byly k něčemu užitečné. Teď tu seděla, s novou knihou od své oblíbené spisovatelky a nemohla se nabažit příběhu, který se jí mihotal v hlavě a v představách.
Občas zvedla hlavu a usmála se na malého Bišonka, který okolo ní pobíhal jako neřízená střela.
Onoho roztomilého pejska dostala jako dárek ke svým patnáctým narozeninám. Jak moc tehdy byla nadšená z toho, že jí rodiče po dlouhém smlouvání vyhověli a pejska koupili. Merlin, jak ho tehdy pojmenovala, se od ní nehnul ani na krok.
Teď tu pobíhal a žádal o pohlazení.
,,Merline, Merline, ty se snad nikdy nepoučíš."
Zasmála se Nela a vzala ho k sobě na klín. Merlin se nechal hladit a spokojeně u toho vrtěl ocáskem.
Z ničeho nic zpozorněl. Zvedl mírně hlavu a nastražil uši. Přestal se vrtět a nehybně ležel Nele v klíně. Něco se mu nelíbilo. Zvedl se úplně, vyskočil Nele z klína a začal okolo ní zbrkle pobíhat a štěkat. Něco stoprocentně nebylo v pořádku.
Nela se kolem sebe instinktivně rozhlédla, ale nic se jí nezdálo neobvyklé. Nechápala Merlinovo zbrklé počínání.
,,Merline, uklidni se!"
Napomenula svého mazlíčka a znervozněla, když neuposlechl. Tohle se ještě za dobu co ho dostala k narozeninám nestalo, poslouchal na slovo.
Rozhlédla se ještě jednou kolem sebe a pořádně zaostřila zrak, když spatřila nějakého muže, který běžel jako o závod v protilehlé silnici.
Nebylo by na tom nic divného, kdyby za ním neběžel další muž s pistolí v ruce. Nela strnula hrůzou a nemohla se hnout z místa, na kterém seděla. Cítila hrůzu a zmatek. Snažila se napomenout Merlina, aby byl zticha, ten jí však vůbec neposlouchal a dál pobíhal jako splašený kolem ní.
Z nenadání zaslechla výstřel, a další. Znělo jí to v hlavě jako varovný majáček. Jako majáček který jí říkal, že teď je ta správná chvíle na útěk.
Ale ona nemohla, nutilo jí to pořád sedět na místě a zvědavost jí nedovolila utéct. Možná to byla chyba, kdo ví. Každopádně si jí ten muž s pistolí v ruce všiml a přestal honit toho, který před ním zřejmě utíkal. Dívala se mu přímo do tváře a všemi svými smysly vnímala pistoli, kterou namířil proti ní.
,,V nesprávnou chvíli na nesprávném místě, holčičko."
