Konečně. Nela padla ještě oblečená do postele. Konečně ji rodiče dovolil jít spát. Ještě hodinu po tom, co odjela policie ji totiž vyslýchali, ale nakonec uvěřili teorii, kterou jim Nela neustále opakovala. Byla pravdivá? Samozřejmě, že ne. Byla taková, jakou se ji musela naučit. Výmluvná a lživá. Měla toho plné zuby, byla vyčerpaná, unavená a chtěla se konečně propadnout do říše snů. Zavřela oči.
Z pomalého usínání ji vyrušil zvonící telefon. ,,Sakra!" Zaklela. Měla si ho vypnout. Podívala se na displej, aby zjistila, kdo jí v tak pozdních hodinách volá. "ALEX " Stálo velkými, tučnými písmeny na displeji Nelinýho mobilu. Protočila oči a na chvilku zaváhavala, než přejela prsty přes zelené tlačítko, což znamenalo hovor přijmout. Chviličku se nic nedělo, než se Alex konečně odhodlal k řeči.
,,Nelo..?" ,,Alexi?" ,,Jak ti je? Izabela říkala, že před vaším domem byla policie." Zeptal se jí. Nelu nepřekvapilo, že to ví. ,,Jsem unavená. Málem jsem spala, kdyby mě neprobudil vyzvánějící mobil v jednu hodinu ráno." Odvětila. Zase ticho. ,,Omlouvám se, jestli jsem tě vzbudil." Omluvil se upřímně - i když pouze do telefonu- Alex. Nela chtěla mít tento rozhovor co nejdřív za sebou a už se viděla v posteli. Byla příliš unavená na nějaké výtky. ,,To je dobrý. Ale teď už bych šla ráda spát." ,,Ale.." Zkusil něco namítnout Alex. ,,Jsem v pořádku, neboj." Řekla Nela a zavěsila.
Nela už byla v posteli a spala, když jí mobil začal vyzvánět na novo. Vzbudilo ji to a také pekelně vytočilo. Copak si ten Alex nedá pokoj? Pomyslela si. Měla si ten mobil opravdu vypnout. Tentokrát ani nekoukala na displej a prudce zakřičela do mobilu. ,,Alexi! Copak ty si nedáš pokoj?! Říkala jsem ti, že jsem v pořádku, tak nechápu, oč ti jde a proč mi neustále voláš, když moc dobře víš, jak jsem unavená. A mimochodem, ano, tentokrát jsi mě opravdu vzbudil!" Chvíli se nic nedělo a na druhém konci bylo hrobové ticho. I Nela vyčkávala, co se bude dít a jak zareaguje.
,,Pokud jsem tě vzbudil, tak se omlouvám. Ale žádného Alexe neznám." Ozval se hlas v mobilu a Nela ho okamžitě rozpoznala. ,,Andy!" Vydechla radostí jméno svého nejlepšího přítele. Tolik jí chyběl.. Je to jediný člověk na téhle planetě, který ji skutečně zná a ví o ní naprosto všechno. Teda...kromě událostí, které se staly včera a které mu nemůže říct. ,,Přesně tak. Jsem rád, že tě slyším, živou a zdravou. Omlouvám se za to, že jsem tě vzbudil, ale před chvílí jsem přišel domů a na stole jsem měl vzkaz od mých rodičů, kterým volali tvý rodiče, že ses vrátila domů. Musel jsem ti zavolat a slyšet tě. "
,,Andy... To vůbec nevadí, jsem moc ráda, že voláš." ,,Co se stalo, Nelo?" Položil otázku Andy, který byl zvyklý věci řešit narovinu. Nela mlčela. ,,Nelo? Přece my dva si říkáme všechno, pamatuješ?" Nela se kousla do rtu. Věděla, že mu teď bude muset zalhat, i když nechtěla. ,,Už jsem to říkala policii i rodičům. Prostě jsem se šla projít a zabloudila jsem. Vím, jsem hloupá, nemám chodit tam, kde to neznám." Odříkala dětinsky. Andy se na druhém konci zasmál. ,,Tohle mi už nikdy nedělej. Měl jsem o tebe strach. A teď už jdi spát, zítra ve škole to dořešíme."
Nele se ulevilo, že Andy nekladl další otázky, bylo pro ni těžké lhát zrovna jemu. ,,Dobře, děkuju. Dobrou noc Andy." ,,Dobrou Nelo. Mám tě rád." Nela se usmála. ,,Mám tě ráda."
