,,Mrzí mě to.." Alex s těmito slovy pozdvihl hlavu a podíval se před sebe na černo-šedou zeď, která mu připadala stejně opuštěná jako on. Nela také zvedla oči ke zdi naproti ní. Nemohli se dívat na sebe, neboť byl každý posazen opačným směrem.
,,To je v pořádku Alexi." Odpověděla zcela upřímně. ,,Víš, nechtěl jsem tě do toho zaplést. Potom ti všechno vysvětlím."
,,Pokud se odsud dostaneme živí." Odsekla. Alex se nad touto odpovědí zarazil. Věděl, že má pravdu. Nebyl si jist tím, co všechno už jí došlo, ale přece jen tak nějak tušil, že není obyčejná a už vůbec ne hloupá. Pokud ne vše, muselo jí dojít aspoň to podstatné.
Na její reakci neodpověděl. A ani jí nebylo dvakrát do řeči. Jen tak, mlčky, nikým nerušeni seděli svázáni na židlích, v tmavé místnosti a každý přemýšlel o zcela rozdílných věcech. Přesto si však byli svými myšlenkami blíž, než - li si kdo pomyslí.
