Rána. A další silná rána. Alex se prudce zvedl a málem tím porazil Nelu na studenou zem. ,,Slyšíš to?" Zeptal se jí a překvapeně se podíval směrem ke dveřím. ,,Jo, ale nechápu, proč jsem kvůli tomu musela málem spadnout." Zašklebila se na něj, společně se svou odpovědí.
Pobaveně se na ni podíval a povytáhl u toho jedno obočí. ,,Promiň". Zašklebila se znovu, ale usmála se. ,,Co myslíš, že to je?" Zeptala se místo reakce na jeho ironickou omluvu. ,,Nevím jistě. Zní to jako prudké nárazy o masivní dveře." ,,Tyhle dveře?" Zeptala se překvapeně a pohledem zabloudila k masivním dveřím, které je tu drželi, jako ve vězení.
,,Ne, to ne. Kdyby to bylo o tyhle dveře, nárazy by byly hlasitější. Mohou tu být další, vzdálenější dveře. Když mě sem vlekli, šli jsme nějakou chodbou, je pravděpodobné, že odděluje tuto místnost a ten velký sál. Mám pocit, že rány se ozývají od dveří ze sálu." Odpověděl jí zcela zamyšlený Alex. ,,Měli bychom ode dveří poodstoupit. Je možné, že nás někdo přišel zachránit. Ale také to mohou být nepřátelé, musíme být opatrní Nelo." Dodal hned po malé odmlce, kterou si nechal na přemýšlení.
,,Doufám, že je to ta první varianta." Řekla Nela, ale Alexe poslechla a společně s ním udělala pár kroků stranou. ,,Co teď?" Zeptala se poté. Alex na ni překvapeně a nechápavě vzhlédl. ,,Co by? Nezbývá nám nic jiného, než čekat." ,,Čekat na co Alexi?" Zeptala se trošičku sarkasticky Nela. Už ho moc nebavili její neprofesionální dotazy, ale věděl, že je zmatená a tak to toleroval. Za tu krátkou dobu, co ji znal si ji velmi oblíbil. ,,Na osud."
