Dohonil ji, když už chtěla nastoupit do taxíku. Neviděla ho, stál za sloupem. Přemýšlel, jestli ji má nechat odjet a nebo ji zastavit. Možná by ji měl nechat, srovná si všechno v hlavě a třeba to pak pochopí líp.
Už chtěl odejít, když v tom si všiml tetování, které měl řidič toho taxíku vzadu na krku. Došlo mu to. Není to řidič taxíku, vždyť to je přece... Rozběhl se za autem, které se chystalo odjet. Jakmile řidič spatřil blížícího se Alexe, prudce nastartoval a vyrazil silnou rychlostí pryč.
,,Do háje!" Zaklel Alex. Ale neměl čas se litovat. Musí jednat. Rozběhl se ke svému autu a nastartoval ho snad ještě větší rychlostí než řidič taxíku. Vydal se za nimi. Srdce mu bušilo jako o závod. Neviděl je, nikde.. Byl hrozně zmatený. Zabočil na cestu vedoucí do lesa. Viděl tím směrem stopy od auta. Snad se trefil správně. Jeho srdce mu připomínalo časovanou bombu. Pomalu a tiše zastavil na kraji cesty vedoucí do lesa. Vypl motor a rozhlédl se kolem sebe. Hledal malý náznak, náznak čehokoliv, co by mu naznačovalo, že zabočil správně. Nic. Ani sebemenší náznak po taxíku nebo Nele.
Beznadějně tam stál a těkal očima kolem sebe. V tu chvíli připomínal jednu velkou hromádku neštěstí. Přemýšlel o svém dřívějším i dosavadním životě, o lásce i nenávisti, smutku i radosti, o štěstí i trápení.. To vše se mu honilo hlavou a nechtělo zmizet pryč. Jak moc si přál vrátit čas. Vrátit čas do dob, kdy byl ještě malé dítě. To si žil nenuceně a bezstarostně.
,,Pomooc!!" Znělo mu v jeho hlavě. Sesunul se k zemi. Už dokonce i blouzní. Tahle situace se mu nelíbila a vymykala se mu z rukou. Co to plácám! Ta situace se mu už z rukou dávno vymkla. ,,Pomooc!" Uslyšel znovu. Začal bušit hlavou o strom, aby se aspoň toho blouznění zbavil. Potřeboval mít čistou hlavu pro přemýšlení. ,,Pomooc!!!" Slyšel stále dokola a stále silněji Alex.
Vstal a znovu se pořádně rozhlédl kolem sebe. Je možné, že by se mu to nezdálo? Zaposlouchal se do zoufalého volání o pomoc intenzivněji. Ten hlas mu byl povědomý. Nela! Blýsklo mu hlavou jako hrom do stromu. Volání o pomoc se ozývá z pravé strany. Ale tam je cesta zarostlá trním a kopřivami. Doslova nepřístupná. Musí tu přeci existovat i jiná možnost. Přece ji netáhl tím trním.
Začal urychleně zjišťovat kudy by se tam dalo proniknout. V lese se člověk jednoduše ztratí. Musel být oparný. Zkusil to trní obejít. Nic. Žádná průchozí cesta. ,,Pusťte mě! Prosím!" Uslyšel ubrečený nářek o pomoc znovu. Tentokrát se ozýval žalostněji a srdceryvněji. Kašle na průchozí cestu! Musí jí přece pomoct. Zavřel oči a doslova prolítl tím trním a kopřivami vpřed. To co spatřil, kromě svých šrámů a popálenin na těle, mu zatajilo dech.
Přímo před ním stála obrovská budova obehnaná mohutnou zdí a právě těmi vysokými trny a kopřivami. Prohlížel si to s velkým rozhořčením. Okamžitě se schoval za jednu zídku co stála opodál a důkladně se snažil zmapovat si terén. Budova měla jen jeden vchod a u něho stálo šest mužů s revolvery. U každé zídky ti muži stáli tři. Ti byli naštěstí bez zbraně. Aspoň v to Alex doufal. ,,Tak slyšíte! To bolí! Pusťte mě!" Uslyšel znovu křik a volání o pomoc. Rozhlédl se směrem ke vchodu do budovy a spatřil svázanou Nelu a u ní tři muže, z toho jeden byl ten z taxíku. ,,Drž hubu slečinko, nebo se neznám!" Zařval na ni ten s taxíku a začal se smát. Jeho smích připomínal hýkání lachtana. Podíval se na Nelu, byla uplakaná a ruce měla svázané velmi silně. Jakmile se muž z taxíku přestal smát,odvlekli ji dovnitř budovy. V Alexovi se nahromadily pocity zlosti. Na ty muže co Nele ubližují, na sebe, že ji nechal odjet, na Izabelu, že nekontaktovala své lidi, na Fejara, na své nadřízené i na samotnou Nelu. Dokonce i na své rodiče, že se vůbec narodil.
Ale nyní nesmí podléhat svým pesimistickým úvahám. Musí jednat, a to urychleně. Neví co s ní udělají, viděla toho příliš. Hlava mu začala fungovat jako stroj. Začal impulzivně myslet. Zbraň si nechal v autě. Zase začátečnická chyba. Zaklel. Nemůže dopředu a nemůže ani dozadu. Uviděli by ho. A zbraň nemá, i kdyby měl, neubrání se proti tolika mužům. Takže musí dopředu a nepozorovaně. Nesmí se dostat do žádné potyčky a nesmí být nikým spatřen. Dřepěl za menší cihlovou zídkou. Ta zídka byla obehnaná okolo celé budovy po částech, zřejmě schválně. Šanci dostat se ke vchodu má, sice minimální, ale určitá šance tu je. Když to vezme okolo zídek a zezadu. Půjde to. Možná nebude ani muset použít násilí na mužích u vchodu pokud na to půjde rafinovaně.
Ještě jednou se zhluboka nadechl, zkontroloval terén a vydal se kupředu. Postupoval velmi pomalu a téměř neslyšitelně. Slyšel vlastní tep svého srdce. Přál si být co nejdříve nablízku Nele. Ta holka je příliš citlivá. Přilepil se k další zídce, ohlédl se, měl jich za sebou už šest. Pokusil se podívat před zídku, u níž se zrovna krčil. Ale jakmile to udělal, okamžitě se přikrčil zpátky. Přímo před ním stál vysoký, ramenatý muž s nabitým revolverem. Zariskuje a půjde dál? Neměl by se ho zbavit? Co když ho překvapí ze zadu a Alex pak bude bezbranný? Času na přemýšlení neměl mnoho. Musí jednat, Nela je někde uvnitř a potřebuje jeho pomoc. Rozhodl se pro druhou variantu. Rychlostí blesku se zvedl, muže s revolverem přetáhl přes zídku a zlomil mu vaz.
