Právo Nástupců

Právo Nástupců: (Znovuspuštění) Dvacátádruhá kapitola: Hrobky balvanů

Janko rozmlouval se svým orlem, bystrý pták ho našel i uprostřed krajiny balvanů a svým kouzelným propojením s generálem Vlčí armády, mu sděloval výsledky bitvy, která před několika hodinami skončila. Vítězstvím.

Díky pomoci elfů dokázal baron udržet svůj post a na pomoc mu přispěchali i vlci! Janko se zamračil, když se zpráva dostala k tomuto místu. Po orlovi ji posílal jeho zástupce a i on viděl v pomocnících jen velká zvířata s nadprůměrnou inteligencí. Poznámka o tom, že by na něho snad vlk i promluvil, kdyby mu rozuměl, generála rozčílila.

Věděl, co udělá jako první, až se se svým pánem setká. Jako generál poví baronovi, co si o jeho tajemství myslí, pěkně od plic a bez servítek. I kdyby ho to mělo stát jeho post či dokonce i život.

Nechal svého opeřeného společníka usadit se na svém rameni a díky sdílené mysli si mohl prohlédnout celý průběh bitvy z výšky. Podle očí dravce.

Viděl obrovské královské vojsko. Když pták zaostřil na některého z vojáků a tento pohled následně Jankovi ukazoval, voják sebou několikrát trhl. Žádný z vojáků krále nevypadal jako člověk. Jejich oči, trhané pohyby a zuřivost, se kterou očekávali vřavu bitvy, to vše vypovídalo o nadvládě kouzla. Tvořilo z lidí jen obyčejné figurky z masa a kostí. Místo nitek marionety a šikovných prstů loutkaře tu stála Magie a její síla, které se nikdo z lidí nemohl ubránit.

Kdo ví, kolik otců padlo, kolik přibylo sirotků a vdov. Na tohle Pošlapatel nehledí. To on se neptá, zda i jeho poddaní mají to nejzákladnější právo - Právo žít.

Janko vyslal myšlenku a zprostředkovaný pohled se změnil. Místo pochmurné a děsivé legie královských loutek se teď díval na elfy. Jejich majestátní klid. Žádný z nich si nedodával odvahu křikem a zastrašujícími grimasy, tak jako vojáci z královy armády. V tichu živili své odhodlání, vycházelo přímo z jejich nitra.

Pak se ozvalo zvolání a všechno to započalo. Lidští vojáci se za neuvěřitelného rámusu dali do běhu, aby se před hradbou Vlčího hradu, na obrovském prostranství, které pamatuje už tolik bitev, střetlo s elfy.

Ti zůstávali i nadále klidní a bez jediného slova. A to do okamžiku než se rozezněla první slova písně. Bojovné a dravé. Všem to bylo jasné. I těm, jenž nerozuměli, o čem slova zpívají. Stačila jen síla, kterou slova probudila. Řada po řadě až dosáhla vrcholu. Pak jako jeden muž udělali elfští vojáci jeden krok a vyslali svoji magii vpřed.

Jako když cvrnknete do domečku z karet, přesně tak se začali kosit a lámat v pase lidští vojáci, ještě dříve než elfové stále v síle své písně vyrazili do boje.

Zařinčela zbroj, zazněl roh...

Janko se tak ponořil do vzpomínek dravého ptáka, že měl dojem, že opravdu slyší roh, ale jiný než signální troubení Vlčího hradu nebo takový, který by přisuzoval elfům. Tenhle byl divoký, výbušný a děsivý.

„Cval!" vykřikla jsem a pobídla Věrného, nevyrazila jsem však vpřed, ale objela jsem celou skupinku a pobízela je k rychlejšímu tempu.

Znala jsem tohle volání a moc dobře jsem věděla, komu patří. Mojmorům. Kmeni žijící na hranicích území Hrobu balvanů. V místě, kde došlo k největší z bitev Staré historie. Místo po jehož hranicích jsme zrovna projížděli. Už dávno bych zavelela k táboření, ale v tomhle místě jsem si to nemohla risknout a Kamenný Val nebyl daleko. V jedné z pozůstatků ochranných věží bychom mohli docela pohodlně a hlavně bezpečně přečkat noc.

Myslela jsem, že to zvládneme, pokud budeme v klidu pokračovat dál, nevzbuzovat pozornost a beze strachu tu krátkou vzdálenost překonáme. Je to jen cíp, přes tři čtvrtě míle dlouhý. I jen pomalým tempem, kterým jsme teď jeli, by nám cesta trvala tak dvě desítky minut.