Právo Nástupců

Právo Nástupců: (Znovuspuštění) padesátá kapitola: Bolí! Zabít! Krev!

Neotočila jsem se a nezkontrolovala, zda jde někdo se mnou nebo se přece jen našel ten, kdo se postavil za mladičkého Alexe. Přesto jsem však po několika dalších metrech za sebou uslyšela kroky a usmála jsem se.

„Jdeme s tebou!" ozval se Leonas a zrychlil chůzi, aby mě dohnal.

„Kde je Alex?" rozhlédla jsem se po ostatních. Byli tu všichni až na Alexe.

Zůstal tam, nebo se vydal putovat na vlastní pěst? Potichu jsem zaklela, nebyla možnost se nad tím déle zamýšlet, ačkoliv tu vyvstala otázka, zda se otočit, nechat trolla trollem a vydat se hledat Alexe. To on je tady klíčový, ale nemůžu mu do nekonečna promíjet a napravovat jeho přešlapy.

„Neboj, on žádnou hloupost neudělá," uklidňoval mě Leonas. Podívala jsem se na něj a pozdvihla obočí: „To si jako vážně myslíš?"

Bylo to tak, jak jsem si myslela. Trol chrchlal a chroptěl. Mysl zcela zatemněnou účinky dlouholetého popíjení šťáv. Přesně jak ho Janko odhadl.

Zařval, jakmile si nás všiml, popadl nejbližší větev stromu, ačkoliv byla silná na několik palců, s obrovským řevem ji trol urval, až málem letěl dolů i strom a s dalším divokým: „Uáá!" se vyřítil na nás.

„Teď by tu měl bejt ten králík!" křikl Janko. „Pak by teprve viděl." dál se pak nezdržoval dalším povídáním a tasil meč.

Rychle mi došlo, že králíkem myslel Alexe, i já bych si přála, aby viděl, co takový zpola šílený trol dokáže. Naprosto bez varování a zjevné příčiny zaútočil.

„Dost!" křikla jsem na Janka a zarazila ho v jeho výpadu, stačilo už jen málo a trollův život by ukončil rytířův Kamenobijec, moc dobře jsem si pamatovala, jaké dokázal napáchat škody na těle obra v Hrobce balvanů. Obyčejný trol by proti němu neměl žádnou šanci.

„Co?" uhnul jeho výpadu rytíř, rychle se sklonil pod nešikovně vedeným improvizovaným kyjem a vyhnul se jeho úderu, pak mírně překvapen, nechal klesnout svůj meč, aniž by trollovi cokoliv způsobil a rychlými skoky se dostal z jeho dosahu. Vzhledem k tomu, že byl trol nepříčetný bolestí, kterou mu způsobovalo jeho dlouholeté pití šťáv země a oblbnutý jejich účinkem, pro někoho jako je vrchní generál baronových vojsk nepředstavoval únik sebemenší problém.

„Co když má Alex pravdu?" podívala jsem se kolem, Mirawa právě ve vlčí podobě dorážela na trolla, obíhala kolem a střídavými náznaky útoku tak udržovala trolla v bezpečné zóně. Vypadala u toho jako malé rozverné štěně, co si chce hrát. Vzhledem k jeho dovednostem to nikoho nepřekvapilo.

Na překvapení jsem tu byla jen já. I mě samotnou překvapilo, jakým směrem se rozutekly moje myšlenky, ale když jsem trolla viděla. Jak zcela potopen ve své agónii se jen bezradně snaží utéct svému utrpení, něco se ve mě obrátilo. „Nechat ho žít?"

Nikdo mi neodpověděl, dál jen trolla zaměstnávali a dávali si pozor, aby je neudeřil. „Zabít ho?" položila jsem další otázku. „Proč?"

Protože si vybral nesprávnou stranu cesty, na které kráčí? Opravdu je to ta špatná? Co když se pro něho zdála ta nejlépe schůdná, co ho vlastně vedlo, že se i on dal na popíjení zemských šťáv?

„Já nevím...vždyť se na něho podívejte!" ukázala jsem na trolla, zuřivě řval máchal rukama a svým kyjem kolem, ale přesto se mu vlčici nepovedlo zasáhnout. Mirawiny útoky ho stále více popuzovali, ale jak se zdálo dívku v podobě šelmy to začínalo ohromně bavit. Na chvíli nedávala pozor.

Dřevěná kyj prolétla vzduchem a s tupým žuchnutím narazila do zvířecího boku. Vlčice bolestně vyjekla, náraz ji odhodilo dobré dva metry stranou.

„Mirawo!"

Všichni jsme zkoprněli a pak se vydali zasažené dívce pomoc. Po dopadu na zem nevydržela její Magie a z vlka se stala dívka.

Přiskočila jsem jí na pomoc, stačilo jen máchnutí mečem v trollově blízkosti a zraněná Mirawa sténající na zemi ho přestala zajímat. Zatímco se jí Janko snažil dostat do bezpečí před rozzuřeným nepřítelem, snažila jsem se zaujmout jeho pozornost.

„Nechci tě zabít!" vykřikla jsem směrem k němu, podíval se na mě. Jeho oči byly vodnaté, plály a jasně dokazovaly, že nejsou v této přítomnosti. Naprosto bezduše mě sledovali. Ale to, že jsem na tvora promluvila bez jakéhokoliv strachu a zcela nepřipraveného trolla tím zaskočila, zarazil se a díval se na mne.

Zachrčel a pak i on promluvil: „Bolí! Zabít! Krev!" ve spousta blábolivých slov jsem postřehla jen tyto zcela jasně a zřetelně, pak znova zařičel a vrhl se vpřed.

Jen bolest ho pohání vpřed.

Jen bolest způsobuje touhu zabíjet.

Jen zabít přinese krev.

Jen krev skýtá úlevu.

Tohle je svět, který Pošlapatel chtěl vytvořit. A tak primitivní tvor, kterým trol je, byl a vždy bude, tak žije už od nepaměti. Slova, která král lidí dnes a denně pronáší nevedou k prosperitě. Jen lidi stále dál podkopávají a zahání do primitivního světa.

Bolí! Zabít! Krev!

Ta slova mi hučela v hlavě, zůstala jsem zaraženě stát. Najednou mi bylo trolla neuvěřitelně líto. Musel trpět a jen hledal vysvobození ve svém mizerném životě. Tak jak hledáme všichni.

Zachrčel: „Bolí!" napřáhl se kyjem. „Zabít!"

Věděla jsem, co přijde. „Krev!"

Opravdu by tak našel své vykoupení? Napil by se lidské krve a jeho bolest by pominula? Hrdlo se jako zázrakem uzdravilo a on by mohl jít dál po své cestě? Odvrátil by se od svého dosavadního směru nebo by se navrátil k tomu, co znal. Třeba by si pak lidé opravdu povídali o krvežíznivém obru.

„Eyo!" někdo zavolal mé jméno, byl to Leonas. Stál na druhé straně než jsem byla já. Dělila nás vzdálenost na několik metrů a trol přesně uprostřed.

Ukrutně řval a napřahoval se kyjem. Jako by někdo zpomalil celý svět, rozostřil mé vnímání a do popředí vyvstala jen ta tři slova a dřevěná zbraň podivného tvora se přibližovala. Věděla jsem, že jsem v její trajektorii, problesklo mi hlavou, že by stačilo jen znovu natáhnout meč, seknout a pak nechat kov, aby si našel cestu skrz porušené hrdlo. Trol měl tu smůlu, že nebyl tak vysoký, aby bylo jeho hrdlo nedostupné. Ačkoliv všechny tady přečníval o dost vysoký kus, nedělalo by mi problém se strefit. Možná by stačil krok či dva na získání správného švihu, jeden výskok a bylo by. Zrovna se teď nahýbal k útoku a hrdlo měl zcela nechráněné.

Já to ale neudělala. A dřevěný kyj se dál nebezpečně přibližovala.

Já ho nechci zabít! Napadlo mě, těsně před tím, než jsem ztratila jakoukoliv šanci na výpad vpřed. Ani jsem nestačila uhnout.

Bolí! Zabít! Krev! Zahučela mi slova v hlavě, náraz dřeva na moji hruď mi vyrazil dech, přidušeně jsem hekla, pak krátký let vzduchem, setkala jsem se s jeho výrazem. Teď už mi nepřipadal v žádném případě divoký, ukrýval v sobě tolik bolesti a touhy po úniku ze začarovaného kruhu.

Dopadla jsem na zem. Nešikovně jsem si přilehla ruku a setrvačnost zajistila, že se moje hlava ne zrovna šetrně setkala s drsným povrchem země. Znova jsem jen bolestně vykřikla.