Právo Nástupců

Právo Nástupců: (Znovuspuštění) Kapitola devětapadesátá - Síla meče

Když se slunce vyhouplo na oblohu, byla jsem dávno vzhůru. Nemohla jsem pořádně spát, jako lev v kleci jsem přecházela po pokoji a přehrávala si okamžiky včerejšího večera. Tancovačku, pentle, jejich kouzlo způsobené obyčejnou vírou a Leonasovy rty na těch mých. Můj učitel z dávných věků. Vlastně oba patříme do knih Staré historie. Ale ani tyto knihy nezaznamenaly vše. To, že jsem svého učitele už tenkrát milovala a odloučení od elfa s plavými vlasy pro mě bylo těžké rozhodnutí. Přesto jsem to udělala a teď mě čeká rozhodnutí další.

„Je na čase tě ukázat světu," podívala jsem se do rohu místnosti, kde opřený o zeď a pečlivě zabalený v plátně tiše vyčkával meč.

Pomalu jsem přešla až k němu a dotkla se plátna a uzlu provazu, který ho skrýval. Budu ho ještě umět rozvázat? Bylo zbytečné se jen ptát, rozhodla jsem se okamžitě jednat. Natáhla jsem ruku a nechala ji rozzářit svou Magií, pak jsem jen zavřela oči a zašeptala: „Padlá Hvězda!" uzel sám odpadl a plátno se svezlo na stranu, nedržené Magií odhalilo koženou pošvu a jílec s ozdobnou hruškou ve které byl vyražený znak. V jednoduchých liniích zobrazoval jednorožce stojící na růžovém květu. Jemně jsem přejela prsty přes rytinu. Kdysi tento meč nosil můj otec, stejně jako ten, který nosím, i tento se střetl s hněvem obrů v jejich válce.

Neopovážila jsem se jej vytáhnout z pochvy, jen jsem meč tak jak byl, odložila vedle toho svého. Oba vládly nevídanou silou. Historie skrytá v jejich ostří je nabíjela obrovskou mocí. Byla to výsost a nejen jedenkrát mi právě tato síla zachránila krk. Ještě chvíli jsem sledovala oba meče, když se ozvalo zaťukání na dveře.

„Dále," vyzvala jsem přicházejícího za dveřmi, ani je nemusel otevírat, a přestože skrytý za dřevem, já věděla, kdo tam stojí. S širokým úsměvem jsem se k příchozímu otočila čelem. „Leonasi," zašeptala jsem elfovo jméno. Přešel ke mně a na chvíli mě skryl v krátkém, ale vřelém objetí.

„Jak se ti spalo?" optal se. Pravděpodobně tušil, že můj spánek nebyl zrovna vydatný. Spát jsem šla až nad ránem, opravdu usnula, až když sluníčko opravdu svítilo a zanedlouho poté zase vstávala. Myšlenky na to, co se má stát, mi nedaly chvilku klidu na pořádný spánek. Leonas nečekal na moji odpověď: „Moc jsi toho nenaspala, že?"

Kývla jsem na souhlas: „když já netuším, jak to všichni ostatní přijmou, co na to řekne Alex? To právo je jeho, nechci mu ho vzít, i když...či Právo je vlastně silnější? Mé nebo to jeho? Kdo to rozsoudí?" podívala jsem se s nadějí na Leonase, snad on, elf, by mohl říct, čí právo je silnější a kdo se více hodí na královskou pozici.

„Na to musíš přijít sama," odvětil Leonas, „připravena na dnešní den?"

Kývla jsem na souhlas, ani jsem se raději nedívala do zrcadla. Věděla jsem, že dnešní den je má elfská stránka daleko za mojí lidskou kůží, proto se nemůžu srovnávat s krásou národa, ke kterému polovičně patřím.

„Ještě něco," zarazila jsem elfa v odchodu a popadla meč.

„Dlouho jsem ho neviděl," okomentoval to Leonas, víc už ale neřekl. Následovala jsem ho do síně, kde se už všichni scházeli na snídani. Všude kolem jsem mohla vidět ještě stále rozespalé tváře. Ráno sice již poněkud pokročilo, přesto všichni vypadali, že by se nejradši znovu zavrtali do peřin a dospali to, co ztratili z dlouhé noci plné oslav.

Usadila jsem se vedle Janka, přímo naproti Alexovi s Mirawou.

„Nezdá se ti, že se ti dva nějak moc baví?" naklonil se ke mně Janko a jen tak napůl úst, tak aby si toho ti dva naproti nevšiml, zašeptal směrem ke mě.