Vrátila jsem se zpět do sídla ve Skalním městě, všichni wulfinové, které jsem potkávala se zdáli poněkud tišší a jejich chování nesedělo k jejich horkým povahám silných bojovníků. Nikde nezněl smích a veselý rozhovor, tak jako ještě před několika hodinami. I děti seděli v poklidu ve stínů stromů, a tiše si hrály s dřevěnými panáky.
Všichni soucítili s dcerou jejich vůdce, vždyť se i ona měla stát jejich vůdkyní a vést své lidi po svém otci. Neznala jsem zákony wulfinů, ale nepřipadalo mi, že by se vlčí král Wavrik měl vlády vzdát, nebo nebyl dostatečně silný na to, aby musel být zastoupen. Myšlení vlků a jejich hierarchie byla však pro mě něčím novým, takže kdo ví, co se vlastně má stát a dít bude.
I přestože jsem poloviční vedená Osudem nenáleželo mi, abych se zastavila a ptala, řešila otázky jiného rodu. Mě starosti přidělával jedině snad Alex. Kde je ten mladík, co se má stát králem, kterého jeho aura tak ovládá a je jen otázkou času, než se nechá pohltit myšlenkou kralování, přestože je to jen syn pastevce pocházející z chudé Osady, nebo to byl právě ten důvod.
Zastavila jsem se u jednoho z velkých stromů před velkým Sídlem a sledovala onu velkou stavbu, jak zapadá do skály a tvoří něco tak překrásného i bez mramoru a lesku zlata, Tak jako bylo typické pro lidi, viděli krásu a bohatství společně s mocí a vládou.
Až do večera, kdy jsem společně s Věrným sledovala západ slunce, zatímco se kůň v poklidu pásl a tiše vyslechnul všechny myšlenky, jsem nepotkala nikoho z naší skupiny. Dokonce i Leonas byl zaneprázdněn zprávami od Velevojevůdce z nadcházející bitvy. Je jen otázka několika dnů, kdy se střetnou a ta Bitva bude součástí Nových dějin.
Alexe jsem potkala až druhý den v čase oběda, společně s Leonasem mě následoval i mladík. Vypadalo to, že je z mojí přítomnosti nervózní, nechápala jsem důvod toho, proč se na mě jako Poloviční dívá jako na něco špatného a možná ze mě má i strach? Zatímco Leonasovu elfskou přítomnost vzal naprosto v klidu, přede mnou se měl na pozoru a od včerejšího střetnutí v zahradě se mi zcela jistě vyhýbal.
„Mohu poprosit o chvíli času po obědě? Potřebuji si s tebou o něčem promluvit," oslovila jsem Alexe. Podíval se na mě.
„O čem?" zeptal se, „jsem pravý nástupce na královský trůn, víc není co řešit, Jsi tu, aby si zajistila moje právo," z jeho hlasu čišel chlad a odměřenost. Kývnutím se rozloučil a snažil se odejít,
„Počkej, stůj!" zarazil ho elfský král. „To na tobě závisí budoucnost Království a tebe nezajímá, co se bude dít?"
„Zajímá, nezajímá," povzdechl si Alex, „teď, když dovolíš, chtěl bych se najíst," a nenechaje se čímkoliv zastavit či zarazit prostě odešel k nejvzdálenějšímu stolu.
„Co...to," vydechla jsem jen šokovaně. Včera se zdál tak...jiný. Dneska je z něho rozmazlený floutek s nosánkem nahoře. Zaměřila jsem se na jeho auru....
„Moc dobře víš, proč se tak chová," zarazila mě Riwa, matka Mirawy a družka vlčího krále, „ani nemusíš tak důkladně zkoumat jeho auru, není to pěkné," napomenula mě.
„Ale když..." protestovala jsem.
„Vím, co tě trápí, ale neboj se...je to jen důsledek Práva Nástupců, však on se uklidní, Cesta mu k tomu pomůže," usmála se na mě Riwa a nabídla nám společně s Leonasem místo u stolu vedle ní. Takovou čest jsem nemohla odmítnout, a tak jsem se ocitla u hlavního stolu na vyvýšené části velké hodovní síně hned vedle Riwy a Leonase.
Jídlo vypadalo opravdu lákavě, vypustila jsem z hlavy mé obavy z chování Alexe a rozbouřené srdce z Leonasovy přítomnosti a pustila se do chutně vypadajících pokrmů. Pozřela jsem sotva několik prvních soust, když se dveře síně rozrazily a dovnitř vběhla vlčice. Nezaměnitelná s kýmkoliv jiným.
ČTEŠ
Právo Nástupců
FantasyKdysi bývalo Království šťastné a život poddaných krásný, ale všechno odvál čas a zašlapal král, kterému tiše říkají Pošlapatel...po dvou stoletích útlaku si lidé jistě zaslouží znovu narovnat svá shrbená záda... Kdo je však vysvobodí? Na elfy...