Právo Nástupců

Právo Nástupců: (Znovuspuštění) Dvanáctá kapitola - Vytí vlků

Zavalitý horský koník líně šlapal do kopce. Na dlouhých otěžích ho vedl jeho jezdec. Dávno už opustil jeho hřbet a kráčel vedle nebo před koníkem, aby ulehčil jeho hřbetu. Vždyť sám Hrách měl co dělat sám se sebou.

„Vidíš, kamaráde, to máš z toho, že se přecpáváš," rozmlouval s šedákem za sebou chlapec a trochu víc popotáhl za otěže. Už takhle koník kráčel s nataženou hlavou a snažil se co nejvíce urvat pro sebe a svojí lenost. Nozdry se mu zvětšovaly, jak namáhavě dýchal, když šplhali vzhůru.

Cesta jen tak tak široká pro bezpečné stoupání pro koně se vinula stále výš a výš a nikde ani náznak toho, že by se objevila o něco širší cesta. Po levé straně strmě stoupala stěna z kamene a na té pravé rostly stromy na prudce se svažující stráni dolů. Krajina kolem vypadala velice divoce.

Mladík vzhlédl vzhůru k obloze, netušil, jak dlouho jsou na cestě, ale pokud vezme v potaz, že když kozy vyrazil zkontrolovat chvilku po poledni. Než je zkontroloval a vrátil se zpátky do vesnice, nejen, že se všechno naprosto obrátilo naruby, ale mohly uběhnout tak dvě možná tři hodiny. A teď soudě podle oblohy se schylovalo k večeru.

„No tak, Hrachu, poď!" škubnul otěžema, když se koník zastavil a odmítl se hnout. Na takovéhle trmácení se po neznámých cestách neměl dostatečnou kvalifikaci a ani povahu.

„Ty jsi tak líný tvor," povzdechl si a rozhodl se, že si tu tedy na chvíli odpočinou. „Jenom pět minut, jasné?!" ukázal nesmlouvavě na koníka a povolil otěže, aby jeho společník mohl povolit hlavu a uvolněně ji svěsit. „Ne že tu usneš!" varoval ho ještě a nepřestával se rozhlížet po tichém lese.

Strach mu doposud nedovolil zastavit na delší dobu, než sesednutí z koňského hřbetu a pokračování v chůzi dál. I když bylo rozhodně možné, že svého pronásledovatele už dávno setřásl či dokonce, že je vlastně ani nikdo nepronásledoval. Neměl žádné důkazy o tom, že by je ten voják poháněný zlou Magií následoval a usiluje mu o život. To jenom on se tak vyděsil jeho pohledu, stejně jako Hrách a oba zjančení náhlou panikou, rychle opustili Osadu.

Ani netušil, zda někdo přežil, jestli je i někdo další, kdo se těm krvavým jatkám vyhnul. Nechtěl přemýšlet o tom, co se stalo jeho matce, sestrám a dalším obyvatelům klidného místa.

„Baron nám přísahal..."nedokončil svou tichou větu plnou vzteku, prudce zamrkal, aby se zbavil dotěrných slz.

Přísaha o neutralitě, tolik let ji malé panství drželo a tolik lidí hlavně z pohraničí nacházelo v horách svůj úkryt před zlobou Pošlapatele.

„Co s náma bude?" zeptal se koníka, zvíře místo odpovědi na něho jen zíralo. Jeho dech už se uklidnil a vypadalo to, že se opravdu chystá si zdřímnout. „Ani náhodou," zarazil mu jeho plány chlapec a zatáhl za otěže. „Musíme dál."

Rozešel se a koníka pomalu táhnul za sebou, nevšímal si jeho protestů.

„Neměl by ses zbytečně vysilovat," navrhl mu, když koník po několikáté pohodil hlavou ve snaze se vyškubnout a zastavit se.

„Jestli chceš, tak já tě tu nechám, uvidíme, jak si poradíš s vlky!" vyhrožoval mu, i když nic z pronesených slov nemyslel vážně. Musel by se asi zbláznit, aby tu zanechal jezdeckého koně, i když se jednalo jen o obyčejného horského koníka. V případech nebezpečí však zůstával stále mnohonásobně rychlejší než lidské nohy. Dokonce i když to byl koník jako Hrách, zavalitý a líný.

„Tak pojď," možná, že výhružka vlků přece jen na protestující zvíře zabrala a šedák se rozešel.

To prudké stoupání stále neustávalo, i když se cesta alespoň o něco víc rozšířila, takže mohl jít vedle koně. Ještě dvakrát se zastavovali na krátkých odpočinkových pauzách. Při té druhé dokonce měl i koník možnost se poskrovnu napást.