Právo Nástupců

Právo nástupců: (Znovuspuštění)37. kapitola - Králové jednoho tisíciletí

Všechno vyřízené?" zeptal se mě Leonas, když jsem mlčky vyšla z hospody a nasedla na Věrného. Ostatní své koně teprve chystali, zatímco já jen nasedla a mohla jsem vyrazit.

„Jistě," odpověděla jsem, za příšeru jsem dostala zaplaceno, sedlák se ani nijak nevytáčel a hned na stůl vysypal požadovanou sumu. Ještě se dlouho zvědavě vyptával na onoho tvora, který v polích řádil.

„Máte štěstí, že to byl mladý jedince, který ještě nepřišel tolik na chuť lidskému masu a nejdříve se spokojil se šelmama a koňmi. Mohlo to dopadnout hůř než jen ztráta jednoho života," na sedlákově tváři se objevil úděs.

„Myslíte, že jich je víc?" otázal se.

„To těžko, pokud bylo, zavraždili se navzájem, takže zbyl jen tenhle. Jsou to divoké bestie a nestrpí ve svém lovišti žádnou další šelmu," uklidnila jsem ho a přepočítala svou odměnu. Spokojeně jsem vyhodila jednu minci do vzduchu, obratně ji chytla a přidala ji do váčku k těm ostatním. „Bylo mi potěšením pro vás pracovat."

„To já děkuji za vaši ochotu, na shledanou," loučil se se mnou.

„Věřím, že už moje služby nebudete potřebovat," usmála jsem se a zvedla se od stolu. Leonas, Alex i Janko se už od stolu zvedli a šli chystat koně.

Naklonila jsem se k sedlákovi: „Nějaké zprávy z královského Sídla?"

„Na co přesně se ptáte?" mužova tvář viditelně zbledla a nervózně se rozhlédl kolem. Byl naučený, že jen jedno křivé slovo dláždilo cestu k šibenici.

„Král, jeho plány a dosavadní činy," upřesnila jsem.

„Jeho vláda je jaká je," odpověděl vyhýbavě, „a chystají se Slavnosti."

„Děkuji," poděkovala jsem, ačkoliv jsem se nic nového nedozvěděla.

„Čeká nás další cesta," pronesla jsem směrem k Leonasovi, jakmile se i elf usadil v sedle, srovnal si otěže a zamířil s klisnou vedle nás, „využijeme i to poslední světlo k cestování, královské Sídlo je sice ještě daleko, ale není radno se kdekoliv zdržovat příliš dlouho."

„Vím," řekl elf a vyrazil na cestu. Věrný pobouřeně hodil hlavou a chvátal za elfským králem.

Nic zvláštního se na další cestě nestalo. Sluníčko podzimně svítilo a když se začínalo schylovat k jeho skrytí za západní obzor, vyhledali jsme vhodné místo na nocování.

Oheň zaplanul a krajem se nesla vůně pečených králíků, které jsem pomocí malého kouzla nalákala do připravených pastí.

„Díky ti Matko přírodo, uctívám tvůj koloběh a jednou se ti vrátím," pohladila jsem ušáky po jejich ulovení a pak nechala na rytíři, aby se postaral o zbytek.

„Elfové nejsou vegetariáni?" otázala se Mirawa, když sledovala, že ani elfský král nepohrdl pěkně propečeným masíčkem.

„Ctíme zákony přírody, a i maso patří do jeho koloběhu," odpověděl jí nerušeně Leonas a pokračoval ve své večeři.

„Jací byly králové ještě před Pošlapatelem?" položil Alex zvídavou otázku, jakmile dojedl a jen se díval do plamenů ohně. Všichni jsme byli odpočinutí z předchozího klidného spaní, takže nikdo nechvátal, aby se uložil a nabral nových sil.

Podívala jsem se na elfa: „Tohle je na tobě, ty znáš Starou historii líp," vybídla jsem ho k vyprávění.

Pohodlně jsem se usadila opřená o sedlo mého hřebce a sledovala elfskou tvář ozářenou světlem z ohně.